L: Milé děti, náš dnešní článek pojednává o tom, kterak jsme doletěli do Austrálie, přemohli všechny nástrahy v Melbourne, včetně nákupu auta, viděli prvního klokana a úspěšně dorazili do Sydney. Ve druhé kapitole se dovíte, jak jsme prožili vánoce a přivítali nový rok.
Po dlouhé cestě z Kuala Lumpur se nám dočkalo překvapení, a to v podobě neuvěřitelných 17ti stupňů v Melbourne (v Austrálii právě vrcholí léto a moje sestra mě ze Sydney informovala o tom, jak šíleně je tam horko). Jelikož jsme na letišti přistáli po půlnoci a venku byla zima že by psa nevyhnal, rozhodli jsme se přečkat první noc na letišti. Ráno jsme se vydali k našim známým, které jsme potkali na Borneu. T: Už od prvního okamžiku nám bylo jasné, že se pravidla hry mění a to tak, že hlavní roli hrají peníze. Asi 30 minutová jízda autobusem nás vyšla na 32$ což nám hned dalo reálnou představu vo co go. V city jsme si hned zašli koupit Australskou SIM kartu, sedli na nehbližšší free Wi-fi a hledali prodávající se auta. Našli jsme pár zajímavých vanů v cenovém rozpětí 2700 až 5200$. Po té již v normálnější hodinu jsme zavolali Adrianovi a Marii, kde že to vlastně bydlí a šli jsme se knim nasockovat. Trochu jsme si odpočinuli a večer jsme se vydali na domluvenou obhlídku jednoho z vanů (toho nejlevnějšího za 2700). Auto prodával docela sympatický rumun, co vypadal, že to moc nevyužíval a celkově vypadalo dost zachovale, tak jsme si plácli a domluvili si odkup na druhý den. Druhý den vše proběhlo docela hladce až na detail, že při přepisu se nás zeptali jestli má prodávající RWC (něco jako technická prohlídka, při prodeji s platností 30dní). Tu samozřejmě neměl, tak jsme se chvíli hádali a nakonec se dohodli že nám dá slevu 100$ což je cena ze prohlídku a vystavení RWC. Spokojeně jsme si odvezli naší "Vanu" (Nissan Urvan) k našim přátelům kde jsme sklidili obdiv a šli jsme na pivo a večeři (jeden jug je asi 1,1l piva vyšel na 18$...my god!). Druhý den ráno jsme za vše poděkovali a vydali se na cestu do Wilsons Promontory National Parku dále NP. Po cestě jsme se stavili do auto servicu ať nám vystaví RWC, což mělo trvat asi 3hoďky. Když jsme se vrátili z obhlídky okolí, tak nás čekal šok. Našli tam závad za nejméně 2000$. Mezi závadama byly věci jako hlasitý klakson, staré stěrače, díry v podlaze apod. Došlo nám, že RWC není nic jiného než státem podporovaná žgímačka na peníze. Když jsem volal zpátky rumunovi, že chci RWC nebo vrátit peníze tak mi zavěsil. Hm pěkný vstup do AU. Nezbylo tedy nic jiného než zavolat opět našim obětavým kamarádům Adrianovi a Marii, kteří po delší organizaci našli rozumnější autoservis, kde se trochu znají a tam nám RWC po dvou dnech čekání vystavili za pouhých 1014$. Znechuceni jsme odjeli do Wilsons NP. L: Tam se ukázalo, že Austrálie k nám moc přátelská opravdu nebude... Za vjezd do NP jsme zaplatili $10 a další výdaje se objevili hned na informacích... Zjistili jsme, že i když budeme spát v autě, tak by nás přenocování v parku stálo asi 20 dolarů, takže jsme se hnedka shodli na levnější variantě - dvoudenním treku s přespáním ve stanu v kempu (za "pouhých" $7 na osobu). Naštěstí nám z této částky strhli již zaplacené vstupné. To, že bylo zataženo jak sviňa už bylo jenom "třešničkou na dortu". My jsme ale zůstali pozitivně naladěni, a to se nám odměnilo krásnými výhledy na pláže, skály, lesy a okolní krásnou krajinu. Potkali jsme cestou klokana, ježuru, spoustu různých papoušků, hada a já nevím jaká další zvířátka.
Počasí se nám odměnilo za vytrvalost, a druhý den našeho treku bylo krásně slunečno. Druhý den jsme šli nějakých 24km, no a to by se nám za deště šlo docela blbě. Na ukázku pár fotek z tohoto pěkného NP ležícího na nejjižnějším cípu australské pevniny:
No vůbec jsem netušila, že v Austrálii jsou taky někde sjezdovky, a že tam může být tolik sněhu, že kolem cesty dají dvoumetrové tyčky, které mají řidičům v případě závějí ukazovat kudy vede silnice. Navzdory tomu, že v Austrálii právě vrcholí léto jsme čekali, že každou chvíli začne sněžit, jak moc se najednou ochladilo. No a to ještě nebylo vše, protože to co jsme vyjeli nahoru, jsme na druhé straně museli zase sjet dolů, že:) Tomíkovi už se kroutily ruce do osmiček, kolik tam bylo všude zatáček, a noha na brzdě už mu skoro přirostla. T: Později jsme se dozvěděli, že tato cesta je v AU dobře známá pod jménem Great Alpine Road :). L: Toho dne jsme se teda na dálnici nedostali. Další den už jsme přeci jen do Sydney dorazili a já se tak mohla po roce a půl setkat se svou sestrou.
Na mém oblíbeném Manly ("čtvrť" v Sydney) jsme zůstali asi dva a půl týdne. Ségra odjela na vánoce do ČR, tak jsme jí tam "hlídali" pokojíček. Mimo to, že jsme se čvachtali v moři, cpali všema možnýma dobrotama a upekli si vánoční cukroví,
jsme se podívali do "city" na mrakodrapy a místní turistické ikony.
Život v bytě, i když u moře, nás ale nějak moc neuspokojoval (T: kromě toho nás tam nechtěla spolubydlící "raketa" a další nehezké souvislosti), takže jsme ještě před vánoci zase vyrazili na cesty. Jako první destinaci jsme zvolili Port Stephens, asi 200 km severně od Sydney. Tam se nám moc líbilo, vládla tam podobná plážová pohoda jako na Manly, ale bylo tam mnohem méně lidí a více opuštěných pláží. Projeli jsme si okolí a prošli všechny místní "čučky" a nedaleké písečné duny.
Na Štědrý den jsme si zašli na pozorování delfínů v přírodě - loď nás odvezla doprostřed velkého zálivu a zanedlouho se kolem lodi proháněli delfíni jakoby se nechumelilo. Proplouvali kolem, skákali a jako vrchol se nám ukázalo delfíňátko asi týden staré, které plavalo se svou maminkou. Byla to fakt nádhera.
Po delfínech jsme si v přístavu koupili čerstvou rybku na večer a pustili se do přípravy salátu, který na Štědrý večer nesmí chybět. Povedl se nám jako doma.
Rybu jsme si upekli na grilu, který vyrobil můj zručný Tomík. Byla výborná, stejně jako salát. Štědrovečerní večeři jsme si udělali na pláži, a kromě tohoto "drobného" rozdílu to bylo jako doma - nechybělo ani cukroví, dobré vínečko a hlavně pohoda. 
Představte si, že i Ježíšek nějak překonal tu velikou vzdálenost a cosi nám oběma nadělil :)
Po svátcích jsme se vypravili do nedalekého Myall Lakes NP, což bylo ale zklamání. Kromě spousty masňáků se člunama tam nebylo vůbec ale vůbec nic, a navíc jsme pěkně promokli. 
Bylo hnusně a zima, tak jsme se neměli ani jak usušit, naše vana se nám krásně zapařila a asi si dovedete představit, jak krásně "voněla". Radši jsme se sbalili a jeli zpátky do Sydney.
Tam se počasí umoudřilo, tak jsme si mohli zase chvíli užívat pěkného počasí a mísních oblíbených barbeque :)
Konec roku 2009 jsme oslavili u mé kamarádky Verunky. Verča má (kromě výborných jednohubek a chlebíčků) krásný výhled na Manly z balkonu a navíc z vany:) výhled na city, takže jsme nepřišli ani o jeden ohňostroj. No, ale řeknu vám, ohňostroje v Brně rulez ;)
Bonus foto:
Punk's not dead :-D
AU semafórů ráj... tam kde nejde strčit kruháč dají semafór. Nikdy jsem netušil do jaké hustoty jdou naskládat. Až přijedete do AU tak pochopíte. 
T: A jinak soráč, že jsme se tak dlouho neozvali... ale AU není tak dobrodružná jak jste zvyklí z dřívějších článků a nevíc jsme byli pěkně líní... příště se ozvem dřív. Zatím čao!
2024 ©