Čína - zastávka na cestě domů

Napsal Tomik a Lucik (») 28. 3. 2011, přečteno: 2108×
cina/dscf6210-576x768.jpg

T:Když nám začlo docházet, že se náš čas pro cestování nezvratně chýlí ke konci, věděli jsme, že nás doma nečeká nic jednoduchého. A proto jsme se rozhodli, že se pokusíme zvrátit blížící se zařazení do standartního pracovního procesu návštěvou Číny, kde by jsme rádi našli možné obchodní aktivity. A když už nic tak aspoň uvidíme velkou čínskou zeď.

Z nádherného Nového Zélandu jsme ještě museli nachvíli do Austrálie, kde jsme po neuvěřitelných útrapách a za pomoci Lucčiny sestry prodali auto a dostali tak tolik potřebnou cash. Potom už jsme pospíchali do Melbourne odkud nám letělo letadlo do nám již velmi známého Kuala Lumpur. Tam jsme strávili velmi příjemné 3 dny a během nich oslavili mé 25 narozeniny. Z Kuala Lumpur jsme pak vyrazili na naší poslední zastávku do Činy.

Už na letišti při odbavování Lucku okomentoval jeden Číňan, že by se měla víc obléct, že tam je zima. No mněl pravdu. Odlítali jsme z teploty asi +35 a v cílové stanici Tianjin (250km od Pekingu) bylo v době příletu -2. Před megalománským betonovým letištěm stály asi tři autobusy a jeden znich jel do centra, kde jsme se chtěli ubytovat. U budky s jízdenkama už nikdo ani nepípnul anglicky tak jsme si koupili lístek někam do Tianjinu a jeli jsme. Autobus nás nakonec vyplivnul vedle vlakového nádraží. Tam nastalo šílenství, po hotelu ani vidu ani slechu, taxikáři nerozuměli ani slovíčku "hotel" a aby toho nebylo málo tak ani neuměli přečíst jména hotelu z Lonely Planet. Nakonec jsme prostě vlezli do jednoho taxíku ať nás někam odveze. Během jízdy zavolal mobilem někomu kdo "uměl" anglicky a tomu jsem vysvětlil, že chcem do levného hotelu. Tak nás taxikář před jedním vyhodil. Při zjíštění ceny nejlevnějšího pokoje jsme se otočili na patě a šli zase ven. Tam si nás zase vyhlídal ten taxikář, že jako co je. Po dalším asi půlhodinovém telefonátu jsme s Luckou začali ztrácet nervy. Nevěděli jsme kam jít, jak se někoho na něco zeptat, prostě nic. Nakonec jsme to vzdali a odjeli zpět na vlakové nádraží, kde jsme si koupili lístek do Pekingu (Beijing). Asi po hodině čekání nastupujem do luxusního vagónu. Překvapení nastalo když jsme se rozjeli, vlak se vůbec netřásl a nebylo vůbec nic slyšet, ale ne displeji se ukázala aktuální rychlost 150km/h. Jsme nějak nechápali jak je to možné, ale ještě větší sranda byla když vlak vyjel za město a rozjel to na 250km/h. Kdyby mi něko dál pásku přes oči tak řeknu že jedem tak 40km/h. Tohle rychlostí jsme byli v Beijingu asi za 40 minut. Na nádraží jsme se vrhli rovnou k ranveji s taxíkama, že chcem do hotelu co jsme měli napsaný na papíře. No komedie začla na novo. Žádný taxikář neuměl anglicky a ani neuměl přečíst co máme na papíře. No asi 15 minut jsme se tam dorozumívali jak tataři, než přišel nějaký cestující, který sice neuměl anglicky ale uměl z papíru přečist jméno hotelu. Vybuchlo všeobecné nadšení všech zůčastněných a my se vydali na cestu.

L: Musím říct, že při tom bloudění Tianjinem jsem v duchu propadala dost velké panice, vypadalo to, že nikdo nikde anglicky umět nebude. K tomu ta zima, my bez oblečení, težké baťohy, no prostě mazec. Připadala jsem si jak někde v Rusku a v duchu se připravovala na to, že snad budeme spat pod mostem :)

Když jsme tak jeli tím taxíkem večerním Pekingem, tak jsme si tak říkali, jestli nás vůbec veze tam kam chceme, jestli vůbec tuší, kde ten hotel je, jestli nás třeba nevyhodí někde u prního hotelu co uvidí a bude to ještě někde v okrajové čvtrti Pekingu... Ale kupodivu nás opravdu zavezl do hostelu, který jsme si vytipovali v Lonely Planet a k našemu velkému překvapení a ještě větší radosti tam všichni uměli anglicky. Navíc měli knihovnu, ve které jsme si půjčili malého průvodce Beijingem, dali nám mapu centra a metra, no prostě naše čínská budoucnost se hned jevila v zářivějších barvách... Jediné, co nám trošku zkazilo náladu bylo to, že ceny hotelu nebyly zrovna nejlevnější, samostatný pokoj nepřipadal vůbec v úvahu, takže jsme pro tuto noc skončili v šestipostelovém dormu (sdíleném pokoji). Zašli jsme si na večeři, která nám naopak radost udělala - ceny byly příznivé a objednávat jsme si museli pomocí nepřesného anglického překladu nabídky - takže dobrodružství :)

Druhý den jsme se přestěhovali do jiného hotelu, který jsme si našli večer předtím na internetu. Měli dobrou cenu za obyčejný pokoj pro 2, tak jsme tam zůstali několik dní. Trošku se divili, že nějací dva evropani tam chtějí bydlet v tom nejlevnějším pokoji co mají (záchod na chodbě), ale my se zas divili co to tam v té Číně mají vůbec za ceny...

(v hotelu jsme ochutnali typickou čínskou snídani - funguje to stylem švédský stůl, 30 Kč/osobu)

No a poté jsme vyrazili na průzkum města, hlavně se porozhlédnout po nějakých obchodech s teplým oblečením :-D

(veřejná bezpečnost hlídá na každém kroku)

Objevili jsme několik obrovských tržnic, kde se prodávalo všemožné oblečení známých značek. Všecko to samozřejmě byly padělky, ale velmi zdařilé. Brzy jsme pochopili, že na těchto tržnicích se o cenu smlouvá, ale to není smlouvání jako někde v Tunisku, tady šlo docela do tuhého... Člověk musel několikrát z obchodu úplně odejít a několikrát se tam vrátit, vyslechnout si jaký je vyděrač a mnoho dalších hlášek, které zněly téměř totožně ze všech stánků, než nakonec teda něco koupil. I když se prodavačka při placení tvářila nasupeně, jak nízkou cenu jsme uhádali a jak je na tom nakonec tratná, další den když šel človek kolem, už mohl slyšet jak na něj vesele volá "Hello Sir, another Spyder jacket?" :)

Tak jsme si nakonec koupili teplé zimní bundy, kalhoty, různé jiné kusy oblečení (trička "Adidas", kabátky "Dolce&Gabana", trekové vybavení "Peak", dvacatery neznačkové ponožky:) atd...), které jsme pak vezli domů jako dárek rodině nebo i na prodej..

V Pekingu jsme si zašli prohlédnout Forbiden City (Zakázané město). Bylo to zajímavé, ale zase nic extra. Neskutečné množství lidí (jak turistů tak i číňanů) se tam mačkalo ze všech stran a nebylo tak možné si tam nic pořádně prohlédnout. Na druhou stranu tam ale nebylo ani moc co prohlížet, všechny paláce byly prázdné, až asi na dva trůny, které stály uprostřed jinak prázdných budov. Všechno působilo docela zašlým dojmem. Teda kromě obrovského portrétu Mao Ce Tunga hned před vchodem :) Před vchodem do Forbiden City se nachází obrovitánské náměstí Tian'anmen (náměstí Nebeského Míru), kde v roce 89 proběhly masivní protesty, které byly potlačené tehdejší vládou a mnoho lidí tam zahynulo. V současné době se na náměstí dostanete pouze průchodem přes rentgenové rámy jaké jsou například na letištích a pokud nesete něco nevhodného, na náměstí vás nepustí.


Mimochodem, rentgenové kontroly jsou i na všech vstupech do metra, ale nepochopitelně tam kontrolují pouze zavazadla, o to, co máte v kapsách se nikdo nestará. Když už jsem se dostala k metru, tak dodám ještě takovou zajímavost, v Pekingu stojí metro 6 Kč, a je úplně jedno kam jedete. Jednu zastávku nebo dvouhodinová jízda s několika přesedáními přes celý Peking.. To nás celkem překvapilo, protože jinak tu je všechno zhruba na stejné cenové hladině jako v ČR.


Poté, co jsme si tedy prohlédli Zakázané město jsme se zašli ještě podívat do malého parku, který leží hned za areálem Zakázaného města. Když není smog, je z místního kopečku nádherný výhled na celé Zakázané město. Smog v Pekingu není asi tak 3 dny v roce, takže jsme neviděli vůbec nic :)

Zato jsme ale ochutnali místní "párek" (s masem naprosto nic společného..), který dávají na špejli a zvláštní ale vynikající ovoce v karamelu, podávané rovněž na špejli.

Další dny jsme ještě prozkoumávali Pekingský trh co se týče oblečení, elektroniky ale i jídla, ochutnali jsme jejich typickou snídani a mezitím si na internetu stáhli Lonely Planet, kterou nám poslal Jirka emailem. Totiž z nějakého zvláštního důvodu se Čínské vládě čínská Lonely Planet znelíbila, a tak ji tu nikde nekoupíte ani nestáhnete. Chtěli jsme vyrazit někam mimo Beijing, tak jsme si vybrali 3 hodiny vzdálené město Shijiazhuang. Těžko se to čte a ještě hůř vyslovuje, takže na vlakovém nádraží to byla trochu bojovka, ale Tomík to zvládl..

To, že ho paní u pokladny nepochopila, a prodala mu jen lístek pro jednu osobu jsme zjistili až při vystupování, respektive při odchodu z nádraží - tam totiž byla obrovská fronta a pár nádražních pracovníků tam kontrolovalo jízdenky. Tak jsme si chtě nechtě museli koupit ještě jednu jízdenku, u které byla kupodivu úplně jiná cena, samozřejmě vyšší.. Jinak byla celá tříhodinová cesta pěkně nudná, kolem dokola všude samé planiny, navezené sutě, odpadky, sem tam mizerné políčko, vůbec nic zajímavého. Takže jsme si k zájmu všech okolo sedících zahráli karty a koupili pivo. Když už jsme se konečně dostali do centra Shijiazhuangu, čekal nás jiný problém. Všechny hotely měly buď plno, nebo se s námi odmítali bavit a nebo byly příšerně drahé. Obešli jsme dvakrát široké okolí a prostě nic. Takže jsme se nakonec museli chtíc nechtíc ubytovat v tom příšerně drahém. Další sranda nastala když jsme si chtěli zajít na večeři. Objevili jsme nedaleko takovou jídelnu, kde měli různá okýnka a v každém byl jiný prodavač/kuchař s jiným jídlem. V angličtině nebylo vůbec nic, ale naštěstí někde měli obrázky.. Problém byl v tom, že se v těch okýnkách platilo jen takovou speciální kartou, kterou jsme samozřejmě neměli. Byla tam jedna centrální pokladna, na které se ty karty daly dobít i koupit nové, ale vysvětlete to číňance, že chcete nějakou kartu s tolika a tolika penězma :) Naštěstí číslice píšou stejně jako my, takže jsme se nakonec přecijen nějak dohodli a mohli jsme si spokojeně sníst podivnou ale dobrou nudlovou polévku s hnědým vajíčkem a zvláštně sladkým masem. Tomík mě neustále přesvědčuje, že to byla konina, ale já mu stejně nevěřím :-) (T: tak pak už to mohl být jen číňánek :) )

(nádherný výhled z našeho drahého hotelu...)

V Shijiazhuang jsme strávili nakonec jen dvě noci, protože jak jsme záhy zjistili, nebylo tam co dělat a navíc se tam hned druhý den udělal strašný smog a hnusné počasí. Takže jsme tam nakonec koupili jen nějaké další chujárny, co jsme chtěli vzít domů a vrátili se do Beijingu. Tam jsme se v rámci šetření ubytovali v dormu pro 10 lidí, no celkem změna oproti minulé noci v drahém luxusním hotelu:) Naštěstí nás tam ale 10 nebylo, jen my dva, dva Rusi a jedna Korejka. V hostelu byla večer hot pot párty, tak jsme tam zašli se podívat, co to ten hot pot vlastně je. To vám takhle na stůl, na kterém je položený vařič (číňani všude vaří zásadně na jednoplotýnkových indukčních vařičích) přinesou hrnec s vodou, která je ochucená nějakým kořením, a kromě toho spoustu různých malých mističek ve kterých byly kousky zeleniny, brambor, masa a nudle. Voda v hrnci pořád vařila a my jsme pomocí hůlek ty věci z mističek postupně házeli do vody a pak si je z ní zase uvařené lovili. Takhle kolem jednoho hrnce sedělo spoustu lidí a mohli si povídat atd. Docela zajímavé. A taky docela dobré, i když to teda udělali pořádně pálivé - asi schválně, aby si lidi objednávali hodně piva (hot pot byl totiž zdarma, takže na něčem vydělat museli). Piv jsme teda vypili dost, i když byly celkem drahé, a dobře jsme si pokecali s ostatníma lidma z hostelu.

V Beijingu jsme strávili ještě jeden den a pak vyrazili na výlet na Velkou Čínskou zeď. Vybrali jsme si trošku vzdálenější část zvanou Jinshanling, která sice není tak pěkně opravená jako úseky bližší k Pekingu, ale  mělo tam být méně turistů. Začátek cesty proběhl dobře, pomocí nějaké babky jsme nastoupili do správného autobusu a na další přestupy jsme v kapse měli papírek, kam jsem pečlivě obkreslila čínské domečky a čárečky značící města našich přestupů. To se ukázalo nakonec jako celkem zbytečné, protože ve městě, kde jsme měli přestoupit na minibus nás na první zastávce vylákali z autobusu pokřikováním "Great Wall" a ukazováním ven. Tak jsme zmateně vystoupili a začli zkoumat, kde můžeme přestoupit na ten minibus, který nás měl zavézt dál do městečka Gubeikou. Mezitím se na nás vrhli chlápci, kteří nás vlastně z autobusu vylákali. Začali kreslit do připravených bloků jak se můžeme dostat k Velké zdi, jak zpátky,  k tomu hrdě ukazovali na o kousek dál zaparkovaná auta a na papír malovali závratné sumy. My jsme zavrzele opakovali, že chceme jet minibusem, který má stát cca 20 yenů na osobu a odmítali jejich nesmyslné návrhy (600 a podobně). Když jsme pochopili, jak se asi situace má, že z místa kde stojíme, asi fakt žádný minibus nepojede, tak jsme pěšky vyrazili směrem, o kterém jsme si mysleli, že tam bude centrum města. Několik se jich za náma rozběhlo a volali pořád minibus minubus a přitom ukazovali na svoje auta, což jsme teda vůbec nepochopili. Mávli jsme nad nima rukou a šli dál, i když jsme teda vůbec nevěděli, jestli jdeme dobře. Jeden obzvlášť vytrvalý týpek neváhal sednout do auta, o kus nás předjel, vystoupil a zase mával blokem, cosi vykřikoval a snažil se nás přesvědčit, že nás odveze. Tohle se opakovalo asi tak třikrát, až jsme nakonec ukecali cenu dost nízko (ale pořád dráž než měl stát minibus), tak jsme mu teda řekli že jo, ať nás sveze. Říkali jsme si, že se aspoň za tu cenu svezeme sami autem až na místo, místo mačkání se v minibuse. Stejně jsme nevěděli pořádně kam jdeme. K našemu překvapení nás týpek odvezl do centra města, kde nás vysadil, chvilku s někým mluvil a pak nás posadil do jednoho z minibusů, které tam stály, řidičovi dal část peněz, které od nás dostal před chvílí a spokojeně odfrčel. No, takhle se dělá byznys.. My jsme si řekli že to nevadí, protože by jsme stanoviště minibusů možná sami stejně nenašli a řidič navíc neuměl ani slovo anglicky, takže by jsme se s ním těžko domlouvali.. Nakonec jsme ale i v minibusu jeli skoro celou cestu sami, a zavezl nás přímo až ke zdi, nejen do Gubeikou, takže jsme jeli skoro jako masňáci :))

Po celkem dlouhé cestě nás řidič vyložil přímo před branou k Velké Čínské Zdi, kde jsme si koupili lístky - 2x dražší než uváděl Lonely Planet, a navíc za cenu kterou měli na pokladně uvedenou jako "v sezoně", i když podle uvedených datumů právě sezona být neměla. To už nás nepřekvapilo, z Indonésie jsme byli zvyklí na horší zacházení s turisty... Horší bylo, že jsme si kvůli zmatkům s přestupováním v městě Miyun zapoměli koupit nějaké pití a jídlo. V jediném otevřeném obchůdku před výstupem do kopce jsme si koupili dvě nehorázně drahé půllitrovky pití, ve kterých plavaly kusy ledu (nechali je přes noc venku na mraze) a jedny ještě nehorázněji drahé sušenky.

(pán přivezl čerstvé tofu a prodává ho kuchařce z hotelu pod Velkou zdí..)

Mezitím co jsme stoupali k samotné zdi, která se před námi pomalu objevovala, se k nám přidali dva týpci a hrozně si chtěli povídat. Po společenském úvodu jako odkud jsme a jak dlouho jsme v Číně, jsme se jich začli ptát my, a nakonec jsme zjistili, že to nejsou turisti, ale prodavači nějakých hloupostí. Nechtěli nám říct co prodávají, že prý později, a že půjdou s náma. Tomík jim stručně vysvětlil, že nic kupovat nebudeme, ani teď ani později a že by jsme rádi byli sami. Nechtěli to chápat, ale po několika hlasitějším zopakování to pochopili a vrátili se čekat na další oběti. Takových jako oni jsme pak potkali ještě spoustu, chtěli jít s námi s tím, že si od nich později něco koupíme (když už nám bude líto, že s námi šli takovou dálku). Dobrá strategie, kdyby byl horký letní den, asi by jsme neodolali a něco studeného k pití si od nich koupili, ale vzhledem k tomu, že jsme si už předražené pití koupili dole a něměli jsme peněz nazbyt, jsme je všechny zarazili hned než se s námi na dlouhou pouť mohli vydat. Naplánovali jsme si totiž přechod z Jinshanling do Simatai, 10ti kilometrovou trasu přímo po Velké Čínské Zdi.

Když jsme v Jinshangling konečně vystoupali až na Zeď, výhled na druhou stranu nám vyrazil dech. Do dálky se rozprostíraly nekonečné zalesněné kopečky a po hřebeni se až do nedohledna vlnila Velká Čínská Zeď. V Jinshanglingu byla krásně opravená, a jak jsme tak šli dál a dál, pomalu se měnila a byla v horším a horším stavu, až místy bylo celkem těžké přejít. I tak se nám to ale moc líbilo a nemohli jsme přestat fotit. Docela mě překvapilo, že Zeď není tak velká, jak jsem si vždycky myslela. Ve škole jsme se učili, že je široká tak, že po ní může přejít až 6 koňů vedle sebe. To možná platí v některých místech, ale mezi Jinshangling a Simatai je celkem úzká, maximálně pro 3 koně, místy i jen pro jednoho. Stejně by tam ale žádný kůň jít nemohl, protože tam všude bylo spousta schodů nahoru a dolů. Taky výška se dost lišila, v některých místech měla zeď snad i 4 metry (strážní věže i mnohem víc), a někde sotva metr.

Pozdě odpoledne jsme dorazili k Simatai, kde nás obrali o další vstupné (naše vstupenka platila jen pro část zdi zvanou Jinshanling, pro Simatai přece potřebujem úplně jinou vstupenku..), překročili jsme most přes jezero, za což nás opět zkásli a vyrazili ještě do kopce, kam zeď za Simatai vedla. Pro lenochy tam mají i lanovku, ale ta mimo sezonu stejně nejezdí. Úplně si dokážu představit, jak to tam v létě vypadá - hlava na hlavě a desetkrát tolik prodavačů. Takhle jsme těch 10 km měli Zeď téměř sami pro sebe.. Vyšplhali jsme se až na vrchol kopce a když už to dál nešlo, tak jsme se kochali neuvěřitelným výhledem do krajiny.

Nakonec jsme se vrátili dolů a vydali se do vesnice Simatai. Tam to vypadalo dost mrtvě, takže naše doufání, že se k někomu přivtěrkneme do dodávky (autobusy už tak večer nejezdí) vzaly za své. Vydali jsme se teda hledat ubytování. Na ulicích nikdo nebyl, trošku jsme doufali, že by nás mohl někdo ubytovat přímo u sebe doma, ale nakonec nám nezbylo než zajít do hostelu. Tam jsme se podívali na pokoje, vybrali si ten nejlevnější dorm (pokoj pro 6) a ještě na něj ukecali slevu. Na recepci jsme ale zjistili celkem závažný problém. Nechápu, že jsme se ještě nepoučili, po tom, co jsme si užili v Indonésii, ale opět nám chyběla cash.. V celém Simatai není bankomat, ani nikde poblíž, dolary ani eura taky nikdo nebere (i když nám paní na recepti prvně dolary odkývala..nu asi nám nerozuměla..). Takže jsme na recepci vysypali všechno co jsme měli.. Bylo to přesně na tu usmlouvanou cenu za pokoj. Paní chtěla ještě zálohu za klíč, kterou nám blahoskloně odpustila a navíc nám ještě odpočítala 12 juanů, které podle ní budeme ráno potřebovat na autobus do Miyunu. Takže nakonec sleva za ubytování celkem velká, no ale jak se nám paní sama zasmála: "no dinner"... Na pokoji navíc nešlo zapnout topení a očividně se tam už netopilo dlouho. Venkovní teploty pomalu klesaly pod nulu a my celí zmrzlí, žízniví a hladoví jsme vysypali všecky kapsy a tajné přihrádky u baťohu a vyštrachali jsme po drobáčkách ještě 10 yuanů. Po hodině snažení se podařilo i zapnout topení v pokoji, který se velmi pozvolna zahříval, a my jsme vyrazili na průzkum vesnice s touhou koupit si někde něco k jídlu, nebo alespoň k pití. Vesnice vypadala ještě mrtvější než předtím, ale nakonec jsme našli jednu otevřenou "samoobsluhu".. Za 10 yuanů (asi 30 Kč) toho v číně moc nepořídíte, ale my jsme měli štěstí a koupili jsme si dvoje instantní nudle ve velikém kelímku. Hodná paní v obchodě nám je zalila horkou vodou a my jsme se tak mohli posadit na dvě židle před obchod a konečne si po celém dni dát něco k jídlu. Kromě snídaně jsme měli jen ty jedny sušenky.. Tím, že jsme si dali instatní nudle jsme zároveň zahnali hlad i žízeň, za 5 yuanů na osobu dokonalá kombinace :)) Posilněni polévkou, která chutnala jako nejlepší jídlo za posledních pár dní jsme se na pokoji přikryli třema peřinama a zanedlouho usnuli.

Druhý den jsme nastoupili do autobusu, který nás stál přesně 12 yuanů, které nám předešlý den paní z hotelu odpočítala z toho, co jsme jí měly zaplatit jsme vyrazili zpátky do města Miyun. Po celkem dlouhé době jsme tam konečně dojeli a naším hlavním cílem bylo najít bankomat a vybrat si nějaké peníze. Na první zastávce v Miyunu nás opět vylákali z autobusu hlasitým pokřikováním Beijing Beijing a ukazováním ať honem vystoupíme. Já jsem se vystoupení trochu bránila, ale byli jsme vystrčeni. Zjistili jsme, že z tohoto místa sice odjíždí autobus do Beijingu, ale bankomat nikde poblíž nebyl. Číňani vůbec nechápali na co se to ptáme a pořád ukazovali na autobus do Beijingu... Chudáci asi nemohli pochopit, že evropan nemá peníze.. Vrcholem všeho bylo, když na nás skočili zas nějací "naháněči", kteří si mysleli, že chceme teprve jet na Velkou Čínskou Zeď a honem zase na papíry malovali jak nás tam pěkně zavezou, vyzvednou a to vše za pouhých xxx tisíc. Na naše vrtění hlavou a otázky na ATM/cash machine snížili nabízenou cenu a když jsme nad nima mávli rukou, tak za náma běhali a mávali pořád těma svýma poznámkama. Prostě k vzteku. Nakonec jsme se naštvaně vydali směrem, o kterém jsem tušila že by mohlo být centrum města. Po nepříjemných chvílích jsme nakonec přecijen bankomat našli a zapadli do nedaleké restaurace, která teda ani v nejmenším nebyla levná. V té chvílli nám to ale bylo jedno a po včerejší hladovce se nacpali k prasknutí a zbytek si nechali zabalit s sebou. Autobus do Beijingu jsme pak našli lehce a poté, co jsme tam dorazili jsme se ubytovali v našem známém deseti-dormu a odpočívali. Následujících pár dní jsme strávili už jen v Beijingu dokupováním oblečení a věcí domů a ochutnáváním místních pokrmů..

(V číně se jí hlavně nudle. Po dlouhé době jsme měli něco s rýží...)

(typické čínské knedlíčky dim sum)

("masna")

v McDonalds jsme si většinou dávali snídani (kafe a sendvič s vajíčkem), která stála 18 Kč... objednat si to ale nebylo jednoduché :)

 (čínská vychytávka pro zimní jízdu na motorce...)

(víkendový čínský trh)

(číňani jezdí opravdu hodně na kolách a motorkách...)

(jeden z předposlední večer v hostelu - učili jsme se dělat čínské plněné knedlíčky...)

Poslední večer jsme zakončili ochutnáním pravé "Pekinské kachny" a 21.3.2010 v brzkých ranních (nočních) hodinách jsme se odebrali na letiště, odkud nám letělo ledalo směr Moskva, a poté Vídeň. Nebudu se už rozepisovat o problémech na letištích, kdy se v Číně někomu nelíbil nůž ve velkém (odbavovaném) zavazadle, o tom, že s tím vším nakoupeným oblečením jsme přešvihli váhový limit a tak táhli všechno v rukách, že nás v Rusku kontrolovali tak urputně, až nám málem uletělo navazující letadlo, a jaká úleva to byla ve Vídni, kde nás nekontroloval nikde a ještě mají v příletové hale wifi internet zadarmo. Pomocí něj jsme si koupili lístky a rovnou tak mohli nastoupit do student agency busu, který nás odvezl do Brna. A tak skončila naše osmiměsíční expedice "Za rovníkem"........

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Filip z IP 193.164.219.*** | 15.3.2021 09:36
Wau tomu říkám slušném tri. Líbí se mi činska kultura jako taková ale jejich komunisticky režim už moc ne. A jejich jídlo mi taky chutná je to taky jedna z nejzdravějších kuchyní. A co čtu tak jídlo a oblečení se tam dá koupit za pár korun, a zajímá mě jak je to tam s bydlením jako jak se pohybují ceny třeba za podnájem a nebo nějaké takové novější bydlení novostavby.com/cs/developeri/ třeba v poměru s českou republikou. Když ostatní věci tam jsou tak levné.diky za článek smile Já mám zatím procestovanou jen Evropu ale určitě se chystám i někam dál.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a třináct