Filipíny - ostrov Busuanga

T: Stejně rychle jako se tajfun přihnal se zase odehnal a my jsme se mohli pustit do průzkumu filipín. Hned po opuštění terminálu nám bylo jasné, že se pouštíme do diametrálně odlišné země.
Asi 10 minut jsme odporovali náporu taxikářů a taky se to vyplatilo, protože jsme našli východ kudy se z letiště dalo odejít pěšky. Vítězně jsme po 200m dorazili na hlavní cestu, kde se prohánělo plno levnějších taxíků, ale hlavně vozidel znýmých pod jménem jeepney. Jeden nám hned zastavil a my jsme bez váhání naskočili, protože vše je levnější než taxík. A taky že jo, místo 400Peso jsme platili dohromady 16 :) (100Peso=35Kč). Jeepney nás vyhodil na dopravním uzlu zvaném Baclaran kde jsme takřka hned přeskočili do jiného, který nás zavezl téměř před dveře hotelu. Na recepci nám řekli, že pokoj stojí 800peso na noc, což je o mnoho víc než jsme byli zatím zvyklí, ale brzy jsme zjistili, že jsme neudělali chybu. L: Jednak měli v celém hostelu (a tím pádem i v našem pokoji) rychlý wifi internet zdarma, takže jsme si přes noc postahovali spoustu hudby, ale hlavně se večer na střešní terase konala "wine&cheese" party... Na stolech bylo spoustu lahví vína, výborné sýry, bageta a nějaké pomazánky a všichni se mohli zdarma obsloužit podle libosti. My dva, kteří jsme víno ani sýr 3 měsíce neviděli jsme se museli hodně držet, aby jsme se na to nevrhli jako kobylky :) Kromě toho tam měli i kuchyňku, ve které si každý mohl sám cokoliv uvařit, a přišla tak řada na brambory, které jsme dostali na Jávě v Dieng Platau. No mlaskali jsme si neuvěřitelně. Kromě téhle obrovské změny jídelníčku byla změna vidět i všude kolem - na ulicích byl pořádek, všude odpadkové koše, do kterých každý své odpadky zahodil, nikdo nekouřil v autobusech, jeepneych nebo obchodech, v každém obchodě měli spoustu druhů levného piva a jiného alkoholu, nikdo na nás neustále nepokřikoval "hello mister", no prostě jsme si připadali, jako by jsme se ocitli na jiné planetě. Kromě toho se na Filipínách jezdí vpravo jako u nás, a taky jsme se zase na skok vrátili na severní polokouli. Když už píšu o těch rozdílech, tak musím ještě dodat, že tu civilizace pokročila i jinde. Záchody tu byly (téměř) všude splachovací, všude klasické "mísy" a ne ty pitomé díry do podlahy. Taky sprcha tu byla v 90% případů klasická a mnohde tekla teplá voda jako standard, nic za co by bylo třeba připlácet.

Večerní výhled na Manilu ze střešní terasy...

Na večerní party jsme kromě skypování domů stihli pokecat i s různýma lidma, a kdosi nám poradil, že levné a super potápění se dá podniknout u města zvaného Coron. My jsme si hned aktivně našli, že se tam dá z Manily doletět letadlem, a ráno jsme si hned přes telefon koupili letenku na ten samý den odpoledne. Měli jsme tak chvíli času se projít po Manile (vzhledem k tomu, že byly dušičky a tím pádem svátek, bylo stejně skoro všecko zavřené) a po obědě jsme se přesunuli na letiště. Tam to bylo vtipné, protože jsme měli napřed jít zaplatit letenku, a my jsme ani nevěděli kam letíme - letiště se totiž nejmenuje Coron, ale Busuanga, stejně jako ostrov na kterém leží. Všecko jsme ale zvládli a za necelou hodinku už vystupovali z letadla na malinkém letišti, odkud nás shuttle van odvezl přímo do centra Coronu. Tam jsme museli obejít pár hotelů, protože všude bylo plno, než jsme našli jeden s volným pokojem za 750peso. Budeme se muset smířit s tím, že na Filipínách je ubytování trošku dražší než jinde. A jak jsme posléze zjistili, i jídlo v restauracích je tu na trošku jiné cenové hladině než jsme byli zvyklí z Indonésie.O pár dnů později jsme ale objevili, že tu existují i místní levné restaurace, kde sice nemají moc velký výběr, zato mají velice příznivé ceny (kolem 50ti peso za porci).
V den co jsme přiletěli jsme ještě stihli prozkoumat nabídky potápěčských center. V městečku byly asi 4 a nejlevnější centrum vedl němec Thomas, který nám dal i rozumné návrhy kam se jít potápět. Bohužel už měl ale na další den plno. Nechtěli jsme jít jinam, tak jsme se rozhodli strávit jeden den odpočinkem a bloumáním po Coronu. Zjistili jsme, že je to docela hodně malé městečko, které ani nemá pláž a není tam tak moc co dělat. K večeru, až trošku klesla teplota, jsme vyrazili na místní "vyhlídkový" kopeček, na kterém stál obrovský kříž. Vyhlídka byla opravu úžasná, kolem Coronu je totiž spousta malých i větších ostrůvků, na které bylo zvrchu pěkně vidět. Ještě lepší podívaná se nám naskytla když začalo zapadat sluníčko.

Následující den už jsme se celí natěšení vrhli na potápění. Za zhruba tisíc Kč jsme měli zaplacený člun, který nás vozil na různá místa, 3 ponory a ještě i výborný oběd. Pro ty, co nemají přehled o cenách potápění dodám, že v Austrálii jsem dala skoro stejnou cenu za jeden jediný ponor bez jídla a bez člunu... T: Počasí ten den bylo opravdu pěkné což byl také příslib pěkného potápění.

Náš první ponor se konal na 144m dlouhé válečné lodi zvané Olympia Maru. Ponor byl docela náročný jednak protože se loď nacházele ve hloubce od 18 do 33m, ale také protože tam byl poměrně silný proud. Naštěstí se sestup i vzestup konal po zavěšeném laně, což hodně zjednodušílo celou situaci. Když jsem v první okamžik zahlídl obrovský vrak lodi tak jsem byl z toho úplně paf, ale abych se přiznal tak jsme si to moc neužili, protože jsme měli oba dost práce s vyvažováním a zvládáním proudu. To vše zapříčinilo že jsme si dost rychle vydýchali bomby a museli jsme nahoru trochu dřív než bylo v plánu. Po tomto hlubokém ponoru jsme měli dost dlouhý dekompresní interval tak nám ho Thomas a jeho posádka vyplnila úžasným obědem, který se skládal z grilovaného tuňáka, rýže a zeleninového salátu. Po krátké siestě jsme pak vyrazili vstříc dalšímu 100m dlouhému válečnému vraku Morozan Maru.

Ponor byl od začátku velmi rozdílný, protože zde nebyl proud a vrak se nacházel v poněkud příjemnější hloubce 14 až 26m. Menší hloubka zapřičinila především to, že kolem vraku byla mnohem větší viditelnost a hlavně povrch byl pokryt korály a nádherným podmořským životem. Nestačili jsme koukat na tu krásu, ale to jsme ještě netušili co nás zachvíli čeká. Po krátké prohlídce povrchu vraku nás Thomas zavedl to útrob bombami pošramoceného oceánského bitevníku. Chvílema jsme proplouvali kolem obrovských kotlů, které dodávali energii k pohybu tohoto obřího kolosu, později jsme taky viděli obrovskou hřídel lodního šroubu, který se táhl desítky metrů od přední paluby k zádi. To vše bylo naprosto fantastické a nezapomenutelné, ale když jsme následně vpluli do prostor velitelského můstku, tak mi čelist popadla natolik, že mi málem vypadl regulátor z pusy. Zničeho nic jsme se nehybně vznášeli uprostřed místnosti a otvory pozorovali rozsáhlé palubní otvory. Vodou oslabené paprsky dodávali atmosféře na síle a já jsem si velmi živě představoval jak děsivé musely být poslední okamžiky lidí co se v osudný okamžik nacházeli na této lodi. Po tomto užasném zážitku nás čekaly ještě dvě dekompresní zastávky, při kterých jsme si pořád dokola promítali co jsme vtěch hlubinách viděli. Po té jsme se přesunuli na další vrak tentokrát již na zhruba 20m dlouhý Gun Boat, který byl potopen na mělčině, takže jeho příď dokonce mírně vystupuje nad hladinu. I tento vrak byl velmi zajímavý, ale tentokrát šlo hlavně o mořský život, který se usadil, přimo na vraku, ale i kolem něho. Plní neuvěřitelných zážitků jsme se vydali zpět do našeho přístavu a hned nám bylo jasno, že další den si zaplatíme další ponory na další zajímavá místa. Večer se už nic zajímavého nedělo, takže přeskočím rovnou k dalším potápěčským dobrodružstvím. Náš první ponor se konal ve sladkém jezeře zvaném Baracuda Lake. Rozsáhlé skalní útvary už zdálky slibovali něco zajímavého a taky že jo :)

Vstup do jezera nebyl moc lehký, protože jsme museli s bombama a se vší výbavou přeskákat pár kamenů nahoru, a pak to zase sejít. Podařilo se a my si mohli odsouhlasit signál pro sestup. Ještě než jsme se ponořili, tak jsem mněl obavu, že v tak malém jezeře nemůže být nic zajímavého, zvlášť když tam není pestrý podmořský život, ale těžce jsem se mýlil. Takřka hned jsme sestoupili do hloubky zhruba 10m kde se nám v křišťálově čisté a nehybné vodě rozprostřeli neuvěřitelné skalní útvary. Ze zvláštního bahna se dramaticky zvedaly téměř kolmé skály různých tvarů a velikostí. Mně to připadlo, že jsem nějaký kosmonaut co se dostal na nějakou scifi planetu. Hleděli jsme na to s úžasem a pokračovali dál a hlouběji. Zhruba kolem 15m se začla voda jako by čeřit... jako když se podíváte na rozpálený asfalt a vidíte vlnící se vzduch. A taky že jo, zničeho nic během několika desítek centimetrů se voda oteplila z 28C na neuvěřitelných 38C. Najednou jsem si připadl jak ve vaně... neuvěřitelné. V téhle hloubce jsme se nachvíli zastavili a dělali blbosti s bahnem. Na dně je totiž nějaké podivné bahno, dosahující hloubky až několik metrů. Zajímavé na něm je to, že je strašně jemné a nešpiní vodu. Thomas se dokonce rozjel a narazil hlavou do dna... my jsme na něho hleděli, že si rozbije šišku, ale mu se hlava zabořila až po ramena a pak se tam vtom ještě rochnil... mazec. Když jsme se pak vydali pod 25m tak se zničeho nic teplota vrátila na původních 28C. Tohle jezero je fakt magické. Taky jsme věděli, že v hloubce 38m je asi 1m tlustá vrstva vody těžce nasycené sulfurem, takže má sytou žlutou barvu. To je však dost hluboko i pro instruktory, na tož pro nás co máme certifikaci do 18m :) Pak už jsme se vydali zpět k jedinému otvoru, kterým se dá přistupovat k jezeru. Další dva ponory se konaly na korálových útesech kde jsme opět viděli přenádherný život, ale to už tady nebudem rozvádět. Z celého tohoto výletu jsme byli strašně nadšení a jednoho dne se tady určitě budem chtít vrátit a zapotápět se na těchto krásných místech.

L: Na následující den jsme si koupili lístek na loď, která nás měla odvézt na ostrov Palawan. No, k našemu překvapení loď nejela, takže jsme nečekaně museli v Coronu strávit další den navíc. Příští den už loď jela, takže jsme se mohli konečně přesunout někam jinam. Cesta lodí byla ale docela šílená, měli jsme vyrazit ráno v 8,  byl odliv, tak jsme museli čekat, a nakonec se jelo asi v 10 a cesta trvala skoro 8 hodin. Jeli jsme malinkatou lodičkou, na kterou nás naskládali asi 15, hrozně to houpalo, no už jsme mysleli že tam snad ani nikdy nedojedem... Ale dojeli jsme, a napíšem vám o tom zase příště :)