Filipíny - ostrov Palawan

T: El Nido, výchozí přístavní město pro výlet do místa zvaného Bacuit Archipelago. Jinýmy slovy souostroví, kde se příroda opravdu vyřádila. A nejen tohle nadete v našem dalším pojednání o ostrově Palawan.

Jak už jsme se zmínili v minulém článku, do El Nida jsme dorazili po celodení houpací plavbě z městečka Coron. El Nido je místo s dobrým jídlem, pitím a levným ubytováním, ale není tu zas až tak moc co vidět. V podstatě jediným důvodem návštěvy tohoto přístavního města je výlet na okolní ostrovy, které vynikají neobvyklými skalními útvary a sněhobílými plážemi. Jelikož jsme přijeli docela pozdě tak jsme se rozhodli, že už nebudem nic organizovat a budem se příští den válet. A taky že jo, druhý den jsme kromě pojídání, popíjení a válení se v našem poměrně drahém ale hezkém rezortu nic nedělali.

L: Večer se nám "úspěšně" podařilo zapomenout foťák v internetové kavárně, což jsme zjistili asi až po dvou hodinách. Celí zděšení jsme se tam rozběhli, ale nějak jsme nevěřili tomu, že by tam na nás foťáček čekal. K našemu údivu už na nás zdálky volali, že jsme si tam nechali "cameru" a s úsměvy nám ji předali. Byli jsme fakt dost šťastní, protože kromě foťáku a spousty fotek by jsme přišli i o obě simkarty, které nám zajišťují přístup na bankovní účet a byli by jsme tak docela nahraní...

Další den ráno jsme se po vynikající snídani (v ceně ubytování) vydali na výlet lodí po okolních ostrovech, aneb takzvaný Island hopping. Asi po hodině plavby jsme vystoupili na místě zvaném Small Lagoon, aneb "Malá laguna" na ostrově Miniloc. Tam jsme si mohli šnorchlovat a kochat se lagunou. Ze všeho nejdřív mě kousla ryba, tak jsem se hrozně lekla a zařvala, a Tomík se pak se mnou nebavil. T: Jen abych to napravil na pravoumíru, tak Lucinka zařvala takovým způsobem jako by na ní zaútočil 6 metrový bílý žralok. Lidi z celé laguny se otočili co se tam děje. když jsem přišel blíž podívat se co se děje, tak naní onen žralok (10cm velká černá rybka) zaútočil znovu a zděšený křik mně až posadil do vody... a ten celý den bych zredukoval tak na půl hodiny ;) L: No já sem se prostě lekla no:) 
Na šnorchlování toho tam moc nebylo, zato výhled nad vodou stál za to. Nakoukli jsme i do malé jeskyně a pak nasedli zpátky do člunu a přejeli kousek dál, do laguny zvané Velká. Ta byla překvapivě mnohem větší, a kromě toho tam byly hvězdice a spousta medúz. Měli jsme z nich strach, tak jsme spíš jen seděli na břehu a kochali se okolím, které bylo zas opravdu nádherné.

Další místo na naší plavbě byl ostrov Shimizu (pokud si to pamatuju správně), kde bylo super šnorchlování, a mezi tím nám naši "plavčíci" připravili super oběd v podobě ryb, salátu a rýže.

Za mnou vidíte listí, z čehož je jasné, že je listopad ;)

Po obědě a menší siestě jsme objeli ostrov a podívali se na Secret Lagoon, která byla ještě menší než Malá laguna. Opět tam byla krásná pláž, tak jsem si tam trochu zablbla v písku.

Poslední místo, které jsme ten den navštívili se jmenovalo Seven Commandos. To byla opravdu fantastická pláž s bělostným pískem, křišťálovou vodou (viz úvodní foto) a nádhernými korály. Kolem korálů byla i spousta ryb, které jsme nakrmili chlebem, který nám tam kdosi dal. Bylo to fakt zábavné sledovat, jak se ty ryby sjížděly zdaleka kvůli kousku chleba. No, kdyby to byl český chleba, tak bych se asi taky vrhla do davu a nenechala rybám ani kousek :) 
Po vyblbnutí s rybama jsme se vyblbli ještě i na pláži,

postavili hrad a už se jelo zase zpátky do El Nido. Tam jsme si večer dopřáli něco extra, a to super kalifornské víno.

Další den jsme vstali brzo a vydali se na autobus, který jsme si zabookovali už den předem. Vyjelo se načas, ale za rohem jsme zase bůhví proč dlouho stáli. Řidič nám asi chtěl připomenout krásné chvíle strávené v Indonésii a jel jako šílenec. Hlavní zádrhel dnešní jízdy se ale ukázal až vzápětí. Asfalt po chvíli skončil a cesta začala být hodně prašná. V autobusu nebyly okna, tak to pěkně prášilo dovnitř a za chvilku jsme byli pokrytí od hlavy k patě. Jelo se celkem dlouho, pěkně se nám vytřásly zadky. Filipínci pořád jí, takže cestou byly dvě zastávky na jídlo, a poté už jsme konečně vystoupili na rozcestí za městečkem Roxas, kde jsme chtěli chytit jeepneyho do Port Bartonu. Ukázalo se, že všechny (2) jeepney už dneska jely. Rozhodli jsme se počkat, co se bude dít. A taky že se dělo - zastavilo nám auto, ale chtěli za svezení nehorázných 500 pesso za osobu. Za chvíli přišli majitelé motorek, že nás svezou za 300 na osobu. Tak jsme jim řekli, že jim dáme 200 za osobu, a že nechceme jet motorkama, ale splašenýma plechama (co je splašený plech viz níže). Moc se jim to nelíbilo, ale za 3 minuty přišli, že teda jo. Cesta byla celkem divoká, ale dalo se. Když jsme dorazili do Port Bartonu, tak nás tam přivítalo něco, co jsme zatím na Filipínách nezažili, a to déšť. Z toho důvodu jsme vzali první ubytování které se naskytlo, ale později jsme zjistili, že jsme zvolili nejlepší chatky z celého městečka. Za 250 Kč na noc jsme měli nádhernou bambusovou chatičku přímo na pláži s výhledem na palmy nahýbající se nad moře. Pršelo bohužel skoro celý zbytek dne, ale to nám nevadilo, protože jsme našli super levnou místní restauraci, a na večer si do chatky koupili flašku výborné brandy za necelých 30 Kč a k tomu velkou colu za 15 Kč. Místní ceny, ubytování, jídlo, pláž a hlavně neuvěřitelná pohoda nás tak strhla, že jsme v Port Barton zůstali 5 nocí.  T: Už první večer jsme z vedlejší chatky slyšeli české hlasy, tak jsme se opět pousmáli, že zrovna v takové díře člověk narazí na čechy. Druhý den jsme od sousedícího američana a angličana vyzjistili co se zde dá dělat. No dali jsme na jejich rady a celých 6 dní jsme nedělali takřka nic :)

Druhý večer jsme seznámili s českými sousedy Lenkou, Kryšpínem a jejich malou Františkou a domluvili se, že večer uděláme pařbu. Nakoupili jsme spoustu brandy, rumu a koly a kecali jsme asi do dvou hodin.

Připojili se i ostatní obyvatelé našeho resortu, které jsme na party nalákali v místní oblíbené restauraci Judy's, kam jsme předtím zašli na večeři. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale zhruba v 1 vnoci nás napadlo si jít zaplavat a ejhle. Voda byla nasycena fosforeskujícím planktonem, který se rozsvítil až při nějakém fyzickém kontaktu nebo pohybu. To všechno mělo za následek, že při každém pohybu ve vodě se kolem rukou a nohou rozzářilo tisíce světle zelených bodů. Celé to vypadalo jako by jsme byli kouzelníci a kouzlili pomocí kouzelného prachu. Nic takového nikdo nikdy neviděl (kromě Lenky, při nočním ponoru, ale zdaleka né tak intenzivně). Bohužel to nešlo ani vyfotit ani natočit, takže aby jste to viděli tak tu musíte zajet :)  L: Bylo to fakt neuvěřitelné, vůbec se mi nechtělo z té světélkující vody vylézt (vlezla jsem tam v šatech a pěkně mi pak svítily:) ). Chvilkama to byla záře jako by někdo pod vodou svítil s baterkou, ani se člověku nechtělo věřit, že je to tak od přírody.

Další den jsme po náročném večírku zodpovědně odpočívali, a mimo jiné potkali další 2 čechy, kteří nám pak řekli, že viděli ještě další český pár ve vedlejším resortu. 8 čechů v zapadákově jménem Port Barton, no už to tam začínalo vypadat jak česká kolonie... Kromě poznávání nových lidí jsme se jen váleli, plavali, pozorovali neuvěřitelné západy slunce, užívali si výborné a levné jídlo, a jeden den jsme si udělali výlet k nedalekému vodopádu.

Náš poslední den v Port Barton byl pátek třináctého, takže to už jsme opravdu jen relaxovali. Večer se pak ale zorganizovala akce Zet. Kryšpín nakoupil ryby a zeleninu, Tomík skočil pro pivo, brandy, colu a alobal, resort nám poskytl exkluzivní gril (rozpadající se prorezivělá plechovkokrabice) a grilovačka mohla začít. Ryby byly naprosto vynikající a brambory, které jsme se zeleninou upekli v alobalu tomu dodávaly třešničku na dortu. Nacpali (a napili) jsme se k prasknutí a budeme na tuto akci asi ještě dlouho vzpomínat...

Další den už jsme vyrazili někam dále, a sice do dalšího malého městečka jménem Sabang. Z Port Bartonu nás svezl super jeepney, kterého jsme vám vyfotili:

Jeli jsme asi 2 hodinky a pak jsme museli přestoupit na nějaké podivné křižovatce. Jeepney přijel zanedlouho, ale byl "trošku" přeplněný. Nedalo se nic dělat, sedli jsme si na střechu a mohlo se jet. Jak Tomík prohlásil - bez jízdy na střeše by to nebylo to pravé cestování. Za hodinku jsme dorazili do Sabangu, kde jsme našli levné ubytování v chatičkách u moře. Sice nebyly zrovna nejluxusnější, ale nám to stačilo. (a brzy jsme tam stihli vytvořit náš typický bordel:) )

Ten den už jsme si zvládli jen vyřídit povolení na zítřejší výlet do jeskyní, dát si super špagety v místní restauraci a pak jsme byli už tak unavení, že jsme šli v 6 večer spát. Ráno jsme zase v 6 vstali čilí a připravení na výlet. K jeskyním bylo možné zajet si lodí, ale stálo to celkem dost peněz a kromě toho jsme měli lodí už docela plné zuby, tak jsme se radši vydali pěšky. Zvolili jsme cestičku zvanou Monkey trail, která vedla podél moře. Docela příjemná 5ti kilometrová procházka. Místy se docela dost stoupalo, no už jsme skoro zapomněli, jak moc se člověk potí v tropickém pralese...:) Asi v půl deváté jsme dorazili ke vstupu do jeskyně, a moc nás potěšilo, že tam nikdo jiný zatím nebyl.

Ranger nás posadil do lodičky (jeskyně jsou totiž doopravdy podzemní řeka - "Underground River"), kterou jsme měli v ceně povolení a vydali jsme se na průzkum. V jeskyních byla naprostá tma, ale na lodičce jsme měli silnou baterku, kterou jsme si mohli prohlížet okolí. Bylo to fakt super, plavit se tak na lodi nějam do vnitra země... Místy byla řeka i jeskyně dost úzká, jinde se nám zase nad hlavama objevoval neuvěřitelný prostor, ze stropu čněly krápníky a všude viseli netopýři. My už jsme o této podzemní řece něco četli a taky mluvili s jinýma lidma, takže jsme věděli, že je možné se s lodníkem domluvit, aby nás vzal na delší trasu než je běžně přístupné, samozřejmě za příplatek. Náš lodník byl v tomto ohledu velice ochotný, a za 200 peso na osobu nás na tuto delší trasu vzal. Těchto navíc utracených peněz jsme ani v nejmenším nelitovali... Druhá část plavby byla totiž mnohem zajímavější, a v podstatě jsme nechápali, jak vůbec můžou ukazovat veřejnosti jen tu první část, ve které ve srovnání se zbytkem nebylo skoro nic. Všude bylo spousta různých krápníků, některé byly třpytivé, a tvořily prapodivné tvary. Například tento jsem pojmenovala "perníková chaloupka" :)

Asi za 3/4 hodinky nám průvodce oznámil, že dál už se fakt jet nedá, že je tam už málo vody a nízký strop. Tak jsme se vydali na plavbu po proudu ven z jeskyně. Jakmile jsme se dostali na část přístupnou masové veřejnosti, tak jsme se nestačili divit, protože tam jezdil jeden člun za druhým, na každém minimálně 15 řvoucích asiatů. No to jsme pochopili jaké jsme měli štěstí, že jsme měli jeskyni sami pro sebe a mohli si tu nádheru vychutnat v tichu a sami. Když jsme vyjeli na denní světlo, koukali jsme ještě víc, protože na přístavišti stály zástupy lidí a čekali až budou moct nastoupit na loďku. Koukali na nás docela nevraživě, asi si docela mysleli, že jsme museli zaplatit nehorázné peníze za to, že si jedeme na loďce sami dva:)

Na zpáteční cestě jsme nejdříve potkali velkou ještěrku:

A pak jsme se vydali Jungle Trailem zpátky do Sabangu. Tato stezka byla opravdu více džunglovatější než Monkey Trail, tak jsme si to docela užili.

Po poledni jsme dorazili zpátky do chatičky, dali si studené pivo za odměnu a pak se šli čvachtat do vody. Odpočinek jsme protáhli až do večera, a další den zase vyrazili někam dále. V 7 ráno jsme sedli do jeepneyho (tentokrát jsme nemuseli sedět na střeše) a po asi tříhodinové cestě jsme dorazili do "hlavního města" ostrova Palawan s názvem Puerto Princesa. To ale nebyl cíl naší dnešní cesty, jen jsme tam potřebovali navštívit bankomat (jinde na Palawanu téměř nejsou) a vybrat nějaký cash, protože placení kartama na Filipínách nějak moc nefrčí... Jak se ukázalo, na autobusových terminálech jsou všude stejní šmejdi a za dopravu do centra si zase chtěli účtovat neuvěřitelné sumy. K našemu "štěstí" zase nejbližší bankomat nejel, tak jsme se museli složitě dostávat až do centra a hádat se s těma protivnýma tricyklářama (aneb splašené plechy,viz níže). O to víc jsme pak ocenili jednoho, který nás svezl levně, ukázal bankomat a navíc poradil jak se levně a pohodlně dostaneme do našeho dalšího cíle, Quezonu. Svezli jsme se tak klimatizovaným minivanem, který nikde jinde nezastavoval a hlavně nenakládal miliony pytlů, krabic a jiných zavazadel. Asi za dvě hodinky jsme byli na místě. Chvíli nám trvalo než jsme se zorientovali, a pak jsme zajeli do místního muzea, kde se dá domluvit prohlídka místních jeskyní. Tam nám poradili kam se zajít ubytovat (jediné místo doporučované v Lonely Planet bylo pěkně daleko). Vila Esperanza nás docela překvapila, a myslím, že i my jsme překvapili místní majitele... Podle toho jak na nás koukali, tak jsme byli snad první běloši co se tam ubytovali. Za příjemných 350 peso jsme měli chatičku v krásné upravené zahradě, kousek od moře. No, kuriózní situace na sebe nenechaly dlouho čekat, první nastala hned u večeře... zašli jsme do místní restaurace (nebo jsme si aspoň mysleli, že je to restaurace:) ) a objednali si kuře a rybu z jídelníčku (už to, že jsme od nich vymámili jídelníček se dalo považovat za úspěch, protože anglicky tam nikdo moc nemluvil...). Oni na to, že to teda uvaří a že nemusíme čekat tam, že máme jít do pokoje a oni nám přijdou říct až to bude. K našemu překvapení nám nepřišli říct, ale rovnou přinesli jídlo až do chatky. Neměli jsme tam stůl, tak nelenili a k jídlu přinesli i stůl a nasoukali ho do té malé chatičky kde už předtím nebylo ani k hnutí.. No, řekli jsme si jiný kraj jiný mrav a s chutí večeři snědli, a docela dost si pochutnali. Jen nevím, na co nám přineslli v termosce horkou vodu, donesli i hrnky, ale nic víc...:)  Paní se nás rovnou zeptala, co si dáme k snídani, a trošku na nás nechápavě koukala, když jsme si poručili vajíčko and toast. Ráno už na nás v 8 ťukala, jestli si dáme kafe, no radši jsme si to nechali naservírovat v restauraci a docela jsme čekali co přinesou. Čekali jsme cokoliv, ale volské oko s rýží teda fakt ne:) T: Hlad nás přinutil všechno pěkně spapat a mohli jsme vyrazit do přístavu kde na nás čekal průvodce s kapitánem lodi. Cesta trvala asi půl hoďky než jsme se ocitli před vstupem do jeskyně. Sice jsme museli asi 100m bosky manévrovat mezi medůzama, ale to jsme zvládli a dostali jsme se ke vstupu. Ze začátku to byla celkem nuda, protože spíš než jeskyně to bylý takové vypoukliny, kde se našly snad nejstarší lidské ostatky vůbec :) ale později to začlo být zajímavější. Nejdřív nám průvodce ukázal vstup do jeskyně, z které vyloženě foukal studený vzduch. To protože jeskyně vede přes celý ostrov, kde je další otvor do kterého nasává vítr a než dojde na druhou stranu tak je jak led. Taky se zmínil, že tam kromě speleologů skoro nikdo nebyl, tak jsme ho hned překecali, že chcem jít do vnitř. Asi po 50m se nám odkryl nádherný prostor se spoustou krápníků všech druhů. Dál jsme bohužel nemohli, protože tam bylo krapek vody a bosky by se nám tam čvachtat opravdu nechtělo... kdo ví co tam žije. Další zajímavostí, která není běžně přístupná je nádherná propast, která je mimo turistickou cestičku. Průvodce vyhodnotil, že nejsme typické japonské papuče tak nám nabídl, že tam snáma zajde. Opravdu to stálo za to. Ono to vlastně je obrovská jeskyně, která se nedávno částečně zbortila a oto zajímavější to bylo. Ze stropu vysely krápníky mamutích rozměrů a světlo, vysící kořeny místy bující mechy tomu dávaly nový rozměr. Pokud jste někdo zkoušeli fotit v jeskyni tak víte, že z toho nikdy nic pořádného nevyleze, takže kdo chce tu krásu vidět, musí sem zajet :)

A proty co nemají odvahu či chechtaky je zde aspoň malá ukázka...

Po tomto hezkém výletě jsme se vrátili do Puerto Princessa, kde jsme učinili bláznivé nákupy všeho co jsme mohli vzít do Austrálie a taky jsme si zašli na totálně luxusní a chuťově nenapodobitelnou večeři... jsme se oblizovali ještě asi 14 dní :) 

L: Jen dodám, že tento pokrm pro 2-3 lidi stál na české korunky 190Kč, a to jsme si vybrali v podstatě to nejdražší jídlo z jídelníčku. Taky jsem si v Puertu zašla ke kadeřnici na barvu, stálo mě to asi 130Kč a to mi ještě během čekání udělala pedikůru za 18 :)

T: A pak už nás čekala dlouhá cesta do Austrálie, která vedla přes Manilu, strašlivý Clark a jeden den v Kuala Lumpur. Asi sami vydíte, že naše články už nejsou tak akční jako předtím, ale asi musíte chápat, že už jsme fakt potřebovali oddech. Jen pro představu, po přiletu do AU jsme zjistili, že jsem ztratil 13kg váhy a Lucka 6...

A teď ještě slibovaná vysvětlivka ohledně tricyklů, které jsme po prvním pohledu překřtili na splašené plechy:
Splašené plechy je pohyblivé zařízení, které prošlo opravdovou evolucí. Nejdřív se patrně jednalo o nám již známý ojek, který nás v indonézii, vozil na všemožná místa. Postupně však filipínské hlavy zjístili, že na onu motorku se vleze pouze jeden spolucestující s několika krabicemi a že pří sebemenší turbulenci způsobenou větrem či kličkováním v zácpě může pasažer i s nákladem lehce neočekávaně vystoupit. Proto se dali místní řemeslníci do práce a vytvořili oplechovanou obludu schopnou pojmout kliďo píďo 6 lidí a spoustu krabic, sena, ovcí, drátů apod. Aby toho nebylo málo, tak přidali i pořádné stereo ať to pěkně řve a splašené plechy byly na světě. Splašené plechy najdete na filipínách asi opravdu všude, což nás docela potěšilo, protože to je cenově výhodný a navíc poměrně prostorný cestovní prostředek. No posuďte sami....