Java - Borobudur, Prambanan a Dieng Platau

L: Po výletech po horách a sopkách jsme se rozhodli, že si dáme trošku "kulturního" chození po památkách a vybrali jsme si největší budhistické a hinduistické památky, Borobudur a Prambanan.

Z Yogyakarty, kde jsme se nacházeli, jsme se mohli ke zmíněným památkám dopravit veřejnou dopravou, a nebo si objednat "zájezd" s některou z místních "cestovek". Navzdory tomu, co by jste čekali, jsme tentokrát zvolili tu komerčnější variantu a jeli s organizovaným zájezdem. Jednak proto, že jsme chtěli obě památky stihnout za jeden den a druhak proto, že se mi nějak vrátili střevní problémy, tak jsme si říkali, že takto to bude jednodušší. Třetí důvod byl ten, že doprava s cestovkou stála 60 000Rp, ale nabízeli 30 000Rp slevu na vstupném. Samostatnou dopravou by jsme se asi určitě pod těch 30tis. dostali, ale zas nějak moc by jsme asi neušetřili. Na Borobudur jsme dorazili přesně v 6, kdy zrovna otevírali, takže další výhoda byla, že tam ještě nebylo moc lidí.. No, nevýhoda teda byla, že jsme museli vstávat už před pátou :-(

Borobudur je největší budhistický chrám na světě. Je postaven na malém kopečku, má asi 12 pater (už nevím přesně) a při pohledu zhora vypadá jako velká mandala. Bohužel chrám zažil několik zemětřesení a taky bombový útok, takže se musel několikrát opravovat, ale musím říct, že to celkem ani nebylo znát.T: Nicméně když se kdysi místo "objevilo" tak to byla jen hromada kamenů a zničených soch. Nechápu jak to mohli dát takhle do kupy. Celé to budilo hluboký dojem, když jsem se vžil do 9století kdy to postavili a představil si tu náboženskou sílu celého tohohle místa.

Už né tak pěkné byly přítomné pocity, když se ze všech stran valily hromady turistů. Taky nás štvalo že jsme za vstupné dali neuvěřitelných 200kč na osobu. Indonézani pak platili 60kč... tenhle veřejný rasizmus už mě zde ani nepřekvapuje. Tahle kultura obírání bělochů zde kvete od nejnižších až po ty nejvyšší formy obchodu. Po cestě na parkoviště jsme se pak ještě stavili do můzea, kde mněli pár kvádrů a soch, které se jim už asi nikde nevlezly. Na parkovišti už na nás čekala snídaně a už jsme jeli do tentokrát hynduistického chrámu zvaného Prambanan. Po cestě jsme pak viděli nejaktivnější sopku v indonézii, Merapi, která ještě nedávno chrlila proudy lávy. Pak nás nezapomněli vyhodit do jednoho stříbrnictví kde mněli opravdu neskutečný sortiment nádherných ozdůbek, všechno to bylo dost předražené. Stejně jsem ale mněl problémy Lucku odtáhnout od vytrín. L: No jo, když toho tam měli tolik, že jsem se chtěla aspoň podívat, když už ne koupit:) Taky nám tam ukázali výrobu filigránových šperků, což bylo docela zajímavé..

T: Jsem si vzpomněl, že nás stihli zavézt ještě do jakésiho menšícho chrámku s budhou uvnitř, ale ten byl celkem nic moc. L: No nic moc, jen je to největší socha Budhy v Jihovýchodní Asii :)

T:Kolem 10 jsme pak dorazili k Prambananu. Prambanan je komplex s několika hinduistickými chrámy, které jsou zasvěceny různým bohům. Bohové, popřípadě zvířátka jsou pak vytesána uvnitř chrámu. Problém byl, že víc jak polovina komplexu se opravovala a nebyla otevřena pro veřejnost (L: chrámy se poničily při zemětřesení v roce 2006), takže jsme viděli velkéj prd.

V komplexu jsme pak nacházeli další a další chrámy a hromady kvádrů z kterých se brzo vynoří další z rekonstruované chrámy. No když jsme kolem 12 odcházeli na parkoviště tak jsme se zhodli, že už nechcem žádné chrámy ani vidět. L: No taky jsme se shodli, že tady ten způsob cestování nám moc nevyhovuje, někde se nechat vozit autem spolu s ostatníma bělochama...

T: Zničení z chrámového dne jsme se vydali zpět do Yogyakarty, kde jsme si pouze vyzvedli věci a vydali se vstříc novému cíli zvaného Dieng Platau. Autobusová doprava v Indonezii spočívá vtom, že autobus čeká na jednom místě klidně dvě hodiny, pak se ujede 100 metrů a tam se čeká další hodinu, ale když se jede, tak se jede jako o život a není čas ani zastavit aby někdo nastoupil nebo vystoupil... pouze se přibržďuje. To dosvědčuje i fakt že jen tenhle den jsme viděli jak jeden típek při dobíhání do dveří busu zakopl a málem skončil pod kolem. Zachvíli jsme viděli jak auto sejmulo motorkáře... no hrůza. Trvalo asi 4 hodiny a výměnili jsme tři autobusy, než jsme dorazili do města Wonosobo, které je bránou do Dieng Platau. Ve Wonosobo jsme rychle zjistili, že se do cílové stanice se dnes nedostanem, tak jsme si našli hotel a šli se najíst. To nám docela zvedlo náladu, protože jsme našli moc pěknou japonskou restauraci, kde jsme si dal hranolky s kuřetem a lucka houbovou polívku a jako dezert jsme si dali banány v čokoládě a mixované ovoce. Aby toho nebylo málo tak jsme to proložili vodní dýmkou a pár drinky :) L: Jen pro upřesnění, ty drinky byly kafe a horká čokoláda, nic pořádného si totiž v Indonésii v restauraci nedáte... :-D Ještě bych dodala, že celá útrata v restauraci, tj. jídlo, pití, deserty a dýmka, byla 130 Kč....

T: Druhý den nás čekalo nemilé probuzení. Nejdřív nás asi v 5 hodin zbudil típek s recepce ať si dáme kafe co máme v ceně hotelu. Nechápajíc jsme hned usli, ale zachvíli si nás našla paní co prodávala rýži a ta jak zjistila, že tam spí běloši tak pořád chodila kolem našeho okna a řvala "nasi nasi! Nasi NASIIIIII, sina nasiiiii". To už jsem se usmíval a říkal si, že si z nás fakt dělá někdo srandu. Nedalo se tady nic dělat a museli jsme vstát a vydat se na cestu. Netrvalo dlouho a našli jsme bus co jel naším směrem. Zase nás čekal klasický nástup, kdy jsme naskakovali do rozjetého autobusu, který se po 50 metrech zastavil a tam jsme čekali hodinu jestli někdo ještě nepřistoupí. L: Když jsme konečně vyjeli, tak si místňáci v autobuse chtěli zase povídat.. Jeden týpek byl fakt dobrej, protože nejdřív říkal, že mu je 40, a potom když zjistil, že s Tomem nejsme vzití, tak si přisedl blíž a vykládal, že mu je 32 a že je dobrý člověk a trochu umí aj anglicky. No rozhodně výhodná partie :) Naštěstí brzy vystoupil.. Autobus pomalu stoupal do kopců a nám se otevíraly nádherné výhledy na okolní kopečky. Všude, ale naprosto všude byly políčka s různou zeleninou, nejvíce se zelím, ale pak jsme uviděli něco co nám skoro až vyrazilo dech, a byly to brambory. Normální naše nesladké brambory.. Neuvěřitelné, první brambory, které jsme viděli po třech měsících. Když jsme dorazili do Diengu, bylo nám jasné, že jsme zase v horách, protože teplota docela klesla a my jsme si docela rádi oblékli mikiny, dlouhé kalhoty a obuli si pevné botky. Ubytovali jsme se, dali si něco k jídlu a vyrazili na prohlídku okolí. První nás zaujalo jezero s názvem "barevné". No, tady se v Lonely Planet zase vyznamenali, protože na mapce místního okolí uváděli naprosto neuvěřitelné vzdálenosti. Buď jsme tak zdatní, že jsme 2 km ušli za 10 minut a nebo tam mají pěkné kraviny.. Jezero bylo pěkné, ale co nás naštvalo bylo vstupné, co tam vybírali.. Tady udělají atrakci opravdu ze všeho.

Jezero Telaga Warna jsme si obešli a prohlédli si i "jeskyně", pečlivě označené v mapě. No, asi je pošlu do Moravského krasu, aby věděli jak vypadá správná jeskyně a neoznačovali tady každou díru ve skále...

Asi 100 metrů od jezera (na mapě uvedená vzdálenost 1 km) se nacházel menší budhistický chrám, snad že měl pocházet z úplně nejstaršího období kdy na Jávě budhisti chrámy stavěli...

Takových chrámků je po Diengu více, ale my už jsme měli těchto památek trošku plné zuby, tak jsme si jich více ani neprohlíželi.. Další místní atrakcí byl kráter už s nevím jakým názvem. Nebyl ani na kopci, ale za to byl celkem zajímavý, protože tam byla nějaká bahnivá voda či co, která úplně vřela a bublala...

Kolem to zase pěkně smrdělo sírou, no nádhera.. Nechtělo se nám jít zpátky tou stejnou cestou, a v mapě jsme si všimli menší cestičky, která vedla oklikou k jezeru Merdada. Nejdřív jsme nevěděli kudy, ale místní babky nás nasměrovaly na cestičku, která byla moc pěkná a po chvíli vedla mezi políčky všemožné zeleniny. Je úplně neuvěřitelné, kde všude tady ty políčka mají, opravdu ani kousek okolních kopců a hor nezůstal nevyužit. T: Krajina zde byla neuvěřitelně malebná. Všechny ty vzorné políčka a v dáli pochodující postavičky... trochu to připomínalo hobitín z Pána prstenů:)

L: Hlavně jsme docela koukali na ty brambory. Nejen to, že tam měli všechna stádia růstu zároveň (na jednom poli sadili, na druhém byly 10cm rostlinky, na jiném už kvetly, jinde zas vybírali,...), ale všechny ty rostlinky byly neuvěřitelně zdravé, ani stopa po nějaké chorobě, plísni, mandelince, prostě nic. Taky jsme nemohli uvěřit, kolik brambor vyberou z jednoho malého řádku. U jednoho pole jsme s místníma trošku popovídali a oni nám pak pár (asi 2kg..) brambor naházeli.. No, vzali jsme si je, ale fakt nevím, co se syrovýma bramborama budem dělat:)

Moc se nám ta procházka líbila, i když jsme trošku přemýšleli, jestli jdeme dobře, protože už jsme šli fakt dlouho. No, myslím že to co v LP přidali od vesnice k jezeru a ke kráteru tak zase ubrali tady. Nakonec jsme jezero Merdada přeci jen našli, ale docela nás zklamalo, protože to vůbec nebylo nic moc, ani nevím, proč to v mapě označují jako nějaký "sight"... U jezera byla malá vesnička s továrnou na žampióny, ale u silnice stála ochranka a z bůhvíjakého důvodu nás do vesničky nechtěli pustit. Tak jsme se vydali zpátky do Diengu, tentokrát po silnici. Do Diengu jsme došli docela unavení, a protože se docela zatáhlo a udělalo se chladno, tak jsme si dali něco teplého k pití a pak už do večera jen odpočívali. Druhý den jsme se vydali na kopeček Gunung Sikunir, odkud měl být pěkný výhled na okolí. Bylo to trošku dál než jsme čekali, ale zvládli jsme to v celkem dobrém čase. Nahoře byl opravu pěkný výhled, ale užili jsme si ho jen chvilku, protože se přihnaly mraky a přikryly všecky okolní kopce.

Cestou zpátky jsme se opět kochali pěknými políčky a výhledy na druhou stranu údolí, kam ještě mraky nepřišly.

Docela jsme ale spěchali, protože jsme se chtěli do 12ti odcheckoutovat z ubytování. Docela nám tak přišlo vhod, když nám zastavilo auto s korbou plnou lidí a nabídli odvoz. Dokonce za to ani nechtěli zaplatit. Docela nás to potěšilo, že ne všichni indonésani jsou šmejdi. My jsme se sbalili, dali si oběd a pak nasedli na autobus směr Bantur. To byla malá vesnička, odkud jsme chtěli vzít bus do vetšího Pekalonganu, kde jezdí vlak. No, nebylo to tak jednoduché, řekli nám, že autobus jede z jiné vesnice, ale že se můžeme svézt místním dopravním prostředkem, a to opět v autě s korbou, kde sedělo spoustu lidí. Cesta byla ale docela příjemná, a dokonce nám tam roztáhli plachtu když začlo pršet. v místě přestupu už na nás čekal autobus, a dokonce i přestalo pršet. V autobuse jsme seděli jak sardinky, a všichni si tam s náma zas chtěli povídat, někteří i vyfotit. Do Pekalonganu jsme nakonec museli vyměnit ještě jeden autobus, a ten poslední byl fakt síla. Kromě toho, že se opět rozpršelo a trošku do autobusu teklo, tak řidič na rovinkách jel neuvěřitelně pomalu, zato když jsme sjížděli z hor do údolí zakroucenýma serpentýnama, tak ještě šlapal na plyn a řítil se do zatáček jak šílenec. V Pekalonganu už nepršelo (jak nám to s tím deštěm zase pěkně vyšlo..) a protože jsme sjeli z hor zpátky do nížin, bylo vedro jako prase. Po různých zmatcích a přesunech jsme se dostali na vlakové nádraží, kde jsme zjistili, že můžeme jet nočním "byznis" vlakem přímo až do Jakarty. Rozdíl mezi vlaky "ekonomi" a "byznis" byl pouze v tom, že jsme si mohli koupit lístek s místenkou, a prodavači všemožných blbostí chodili jen v zastávkách. Jinak tam bylo nehorázné horko, strašně nás tam poštípali komáři a proti ekonomy třídě byl lístek docela hodně drahý (ekonomy 40Kč, business 200Kč...). V Jakartě jsme měli být ve 3 ráno, proto jsme se docela zlekli, když jsme se probudili a na hodinkách jsme měli 3:55. Naštěstí měl vlak jenom zpoždění a brzy jsme vystupovali v Jakartě. Tam jsme rozhodně nechtěli zůstávat, protože nás tohle patnáctimilionové město trošku děsilo. Doufali jsme, že budeme moci ze stejného nádraží pokračovat do města Bogor, kde jsme chtěli strávit poslední dva dny v Indonésii. Bohužel se ukázalo, že všechny pokladny na nádraží jsou ještě zavřené a nikde nebyl nikdo, koho by jsme se mohli zeptat. Tak jsme si zašli na kafe do místní restaurace, která byla zázrakem otevřená, a znovu se nám potvrdilo, že se fakt vyplatí umět místní jazyk. Paní majitelka nám tam poradila, že vlak do Bogoru jede z nádraží v centru, a že tam odsud můžeme jet autobusem za pár korun. Sice jsme jí nerozumněli úplně všecko, ale zbytek jsme nějak vydedukovali a už jsme si to kráčeli (ke vzteku všech místních taxikářů, kteří tam stáli připravení a neúnavně pokřikovali taxi taxi) ven z nádraží. Tam stálo několik autobusů a v jednom z nich nám potvrdili, že jedou kolem nádraží Jakarta Kota, tak jsme se za 4 Kč na osobu nechali svézt. Na druhém nádraží bylo bohužel ještě taky zavřeno, ale visely tam cedule, že by to do Bogoru mělo jet v 6 hodin. Po páté otevřeli pokladny, tak jsme si mohli koupit lístek za 5Kč na osobu a na peróně jsme si čekání zkrátili instatníma nudlama, co tam prodávali. Vlak do Bogoru jel asi hodinu a půl, a z toho tak hodinu jenom přes Jakartu.. Opravdu neskutečné město.

Bogor nás trošku překvapil, protože to tam bylo taky docela šílené, všude spousta lidí, a hlavně neuvěřitelná zácpa, způsobená hlavně tisícem zelených bem, které tam pořád jezdili a zastavovali na každém rohu. Tak jsme si našli ubytování a šli spát, protože nás ta noc ve vlaku docela zmohla. Ten den už jsme nic moc nedělali, kromě jídla, zmrzlinky, prohlížení obchodů a internetu. Druhý den jsme si prošli místní botanickou zahradu, která byla docela pěkná, ale mohla teda být i hezčí, když už se tam platilo vstupné:)

Skleník s orchideama:

Ale aspoň tam měli hodně zajímavé zoologické muzeum. Měli tam třeba vycpaného posledního nosorožce na Jávě, kostru modré velryby, velikou sbírku motýlů, kostru největšího kraba na světě a podobně.

V poledne jsme se odcheckovali z ubytování, zašli si na internet a pak chytli přímý autobus na letiště v Jakartě. Tam jsme strávili docela dost času. Přijeli jsme tam asi v 6 večer a letadlo mělo letět o půlnoci. Zabavili jsme se internetem a psaním předchozího článku. No, ale když jsme se kolem desáté šli podívat jestli už se otevřel check-in, tak jsme náš let napřed nemohli na těch obrazovkách vůbec najít, a jiný lety do Manily tam měl poznámku "canceled" (=zrušeno). To už nás trošku upozornilo, že asi všecko nebude úplně ok, a taky že ne. Nejdřív se tam objevilo, že náš let poletí asi ve 4 hodiny ráno, a pak nám dali do ruky papír, že na Filipínách řádí tajfun a z toho důvodu naše letadlo poletí až druhý den ráno o půl desáté. Trošku jsme doufali, že v tom případě nám zajistí hotel, no ale netušili jsme, že Cebu Pacific je opravdu velmi nízkonákladová společnost a nedali nám hotel ani nic k jídlu a ještě se divili že se vůbec ptáme. No co nám zbývalo, našli jsme si na letišti opuštěný koutek, rozdělali si karimatky a uložili se ke spánku...

Druhý den ráno se nám let ještě asi o hodinu posunul, ale přecijen jsme nakonec po dvou měsících dali sbohem Indonésii a odletěli na naše vytoužené Filipíny.

Indonésie - shrnutí:

Protože jsme v Indonésii strávili docela dost času a leccos zažili, nedá nám to nenapsat takové obecnější shrnutí, jak to tam vypadá a jaké jsou místní zvyky.

Indonésie je velice obydlená země a hlavně velká města jsou plná lidí, aut a hlavně motorek. Na ulicích se chodí pěšky docela blbě, protože místy nejsou chodníky vůbec, místy jsou v nich díry (pod chodníkem většinou vede stoka), a pokud je někde chodník vcelku, inodnézan neváhá doprostřed zaparkovat motorku, aby se nedalo projít. Motorky jsou zde opravdu velký fenomén. Při ceně 9 Kč za litr benzínu a malé spotřebě si zde může dovolit jezdit opravdu každý, a opravdu všude. Parkuje se taky všude, uprostřed chodníku, přede dveřma, někteří klidně i v obýváku. T: V jednom hotelu dokonce majitel projel obyvakem kolem televize, pak přes recepci, tam si pokecal s turisty a pak zajel přes venkovni posezeni na dvorek, kde zaparkoval a ještě chvíli si své smradlavé oře prohlížel. L: Silnice se tady neměří na počet pruhů, ale na to, kolik motorek se vejde vedle sebe. No ale pravdou je, že když už to vypadá, že je silnice plná, vždycky se najde ještě pár motorek co kličkujou mezi ostatníma. Předjíždění se netýká jen motorek, ani auta nejezdí spořádaně v pruzích, oni tam pojem pruh fakt vůbec neznají. Když je před nima zácpa, tak začnou předjíždět, i když nevidí dopředu. Někteří řidiči mě připadli, že mají pocit že hrají nějakou počítačovou hru, kde mají předjet co nejvíc aut, kličkovat a nezajímat se o to, že vezou 15 lidí. No a samozřejmě, ze všeho nejdůležitější je pořádně a pořád troubit. Auta a motorky se mezi sebou míjí o milimetry, no moc bouraček jsme tu ale neviděli, nechápu že jim to tak vychází... Jen ještě pro úplnost dodám, že se stejně jako v Malajsii jezdí vlevo.

Další věc, co už jsme ale párkrát zmínili, je bordel. Indonézani prostě neřeší nějaké vyhazování odpadků do koše (T: žádné koše ještě totiž nevynalezli), cokoliv kdykoliv odhodí na zem. Když jsou v autě nebo doma, vyhodí to z okna. Vůbec jim nepřijde divné, že na krásné bílé pláži s palmama leží hromady odpadků. Kromě toho ještě všechno rádi pijou z malých lahviček, kelímků a podobně, aby těch odpadků mohlo být ještě víc. Kromě toho tady trpí známou asijskou nemocí - všecko dávat do sáčku. I když si koupíte jen lahev vody, nezapomenou vám ji strčit do pytlíku (T: Pokud si koupíte dvě položky tak vám každou dají do jednoho a nakonec to celé ještě do jednoho pytlíku. Něco jako vyslovená žádost o nechtění pytlíku je nepochopena a stejně jich pár dostanete)...

Dál bych zmínila jak vypadá typická indonéská koupelna. V Malajsii jsme se smáli tomu, že měli vždycky sprchu se záchodem dohromady (někdy jste doslova mohli sedět na míse a přitom se sprchovat...), ale v Indonésii nás celkem smích přešel. Sprchu, ale i záchod aby tam člověk pohledal. Většina záchodu byla "tureckého" stylu, tzn. jenom díra v podlaze, někdy i bez šlapek. Místo papíru tam bývala taková sprchovací hadice, někteří určitě znají z arabských zemí.. A co se týče sprch... No, občas měli v koupelně nahoře ve zdi takovou trubku, ze které tekla čůrkem voda, a pokud se takováhle "sprcha" někde vyskytovala, docela jsme jásali. Jinde (téměř všude) měli systém polívání se. V koupelně byla taková káď, do které se napustila voda (často tekla jen hodinu denně) a k tomu byl takový kyblíček s držátkem, kterým se měl člověk z té kádě polívat. No časem si na to člověk tak nějak zvykl, ale musím říct, že mi to moc nešlo a naši klasickou sprchu od té doby povazuju za super vynález.

90% Indonésanů jsou muslimové, a taky se podle toho oblíkají. Všechny ženské mají kuklu, ale co si k tomu kolikrát vezmou na sebe je neuvěřitelné. Místy jsme se shodli, že vypadají jako bubáci. Mezi chlapama je tady zase zvykem nestříhat si nehty na rukách, a když už jo, tak si alespoň na palci vypěstovat pařát jak má být. Hlavně mezi výběrčíma jízdného v autobusech to byl populární trend a zřejmě mezi sebou měli nějakou soutěž kdo bude mít delší nehet, protože místy už to bylo fakt nechutné. Taky si tam někteří chlapy nehty lakujou, buďto jen ten palec, aby se jim nezlomil, a nebo všechny. Nejčastěji to bylo načerno, ale viděla jsem i týpka s červeným lakem. No fuj.

Další věc, kterou už jsme možná někde zmínili, je kouření. Cigarety tu jsou opravdu velmi levné, a kouří tak každý. Ženské teda veřejně ani ne, ale vidět tady chlapa bez cigarety je umění. Nekouří se tu moc známé evropské a americké značky (i když je taky mají v každém obchodu), ale mají zde speciální cigarety s hřebíčkem. No smrdí to naprosto strašně, ani nevím, k čemu bych takový smrad přirovnala... Kouřit je dovoleno nejspíš všude, a pokud není, tak stejně každý pořád kouří. Nezajímá je, jestli jsou venku, v domě, v restauraci kde někdo jí, v autobuse, ve vlaku, v obchodě... Prostě kouří se všude. Hlavně běhěm jízd autobusem nás to obtěžovalo asi nejvíc, protože tam sedělo spoustu lidí a jak dokouřil jeden, zapálil si další. Zajímavé je, že během zastávek na wc a jídlo nehulil nikdo, nechávali si to pěkně až do autobusu...

T: Lež, je situace se kterou se v indonézii budete setkávat každou chvíli. Vpodstatě každý vám tu vněčem zkusí zalhat. Někdy to bylo opravdu do nebe volající. Zcela běžné je, že z nějakého místa už nikdy nepojedou žádné vlaky, autobusy, bema nebo kozy... prostě si musíte vzít taxi (za 5 minut nezávislého průzkumu jsme odjížděli jiným způsobem za desetinovou cenu). Někdy se stane, že vám ani lhát nechcou, ale když něco neví tak to neřeknou a raději si něco vymyslí... pak se nestačíte divit. Mohli by jsme tady psát stovky případů, ale už uvedu jen jeden úsměvný příběh, který vyhrál první cenu. Cenu vyhrál náš průvodce Alex, kterému se nechtělo trekovat po kopcích, ale chtěl jít po pěkné asvaltové cestě, tak si vymyslel, že na treku spadl most a že tam nejde projít. Protože jsme věděli, že lže ve všem co říká tak jsme řekli, že tam stejně chcem jít a ejhle! Most tam byl a opravdu nevypadal na to, že v příštích sto letech někam spadne.

Smlouvání je zcela normální při jakémkoliv obchodu. To je vpořádku, ale někdy je to opravdu velmi unavující, když někam přijedete pozdě večer a musíte se z někým hádat, že nezaplatite desetinásobek standartní ceny. Stejně se nakonec musíte smířit stím, že zaplatíte tzv. daň z bílé huby a nedostanete se na běžnou cenu. Pokud neumíte aspoň trochu indonézky tak se k ní ani nepřiblížíte, protože se o ní nemáte jak dozvědět.

Naše zášť oproti zdejším lidem došla tak daleko, že jsme se oba zhodli na našem motu, že "I sebevětší český hňup je lepší než běžný indonézan."

Přesto všechno se ovšem dali najít velmi příjemní lidé s kterýma byla radost chvíli zůstat. Co se týče přírody tak na to není ani slov a náš výklad necháme na vás, podle fotek co jsme zde zveřejňovali. L: Jen je hodně velká škoda, že návštěvu tak nádherné země vám na každém kroku kazí místní lidi a binec, kvůli kterým si určitě spousta lidí návštěvu indonésie rozmyslí.

Na závěr byl ještě dodala pár věcných faktů:

Indonésie leží na rovníku, a tak kromě toho, že je tady vedro jak sviňa, tak se tu stmívá docela brzo. Liší se to ostrov od ostrova, ale většinou v 6 zapadá slunce a do půl sedmé je tma jako v pytlu. Ráno je zase světlo docela brzo, a tak se tu žije trošku jinak než u nás - vstává se brzy a chodí se spát taky brzy. Indonésie spadá do tří časových pásem. Sumatra a Jáva mají o 5 hodin více než je v ČR, Kalimantan, Jáva, Sulawesi a Nusa Tengara jsou o 6 hodin posunuté a Maluku s Papuou mají rozdíl 7 hodin.

Platí se indonézkými rupiemi, 1000 Rp je asi 1,8 Kč. Ceny se liší taky ostrov od ostrova, ale pro čechy je tu hodně levno, levné ubytování se pohybuje mezi 120 až 240 Kč za dvoulůžkový pokoj, jídlo v místní restauraci cca za 30 Kč (jídlo zápaďáckého stylu se ale může vyšplhat až na 100-150 Kč, ne všude je však dostupné), čaj a kafe 4-10 Kč. Rozhodně vyjde levněji se stravovat v restauracích, než si sami vařit, ono taky moc není co, v obchodech je podstatně rozdílný sortiment než u nás. Mléko a mléčné výrobky se nedají koupit skoro vůbec nikde (T:dle mého názoru nikde), maso jen ve velikých supermarketech, a to vetšinou jen kuřecí. Chleba nehrozí vůbec, někdy se nedá sehnat ani toustový. Ovoce je překvapivě docela drahé (jedno jabko nebo mandarinka 10 Kč) a zelenina je různá od naší - všude prodávají podivné zelené listy a bůhvíco, z naší známé zeleniny tak možná jen mrkev, okurky a rajčata. Alkohol se nedá koupit naprosto nikde, pokud někde výjimečně něco mají, tak je to pivo (minimálně za 50 Kč). Benzin 9-10kc/l, cigara 10kc.

Víza do Indonésie nepotřebujete, pokud jedete na méně než 30 dní (vízum dostanete na letišti). Vízum na 60 dní (které jsme měli my) si musíte vyřídit na indonézké ambasádě v Praze. Potřebujete kopii letenek tam a pryč, itinerář cesty v angličtině, platný pas a 900 Kč. Vyřizuje se do tří dnů. Při delší cestě je to složitější, ale v podstatě když dostanete víza na měsíc, pak na pár dní někde odcestujete a pak se vrátíte, dostanete víza znovu. Takhle se to dá dělat do nekonečna (to jsme ale zjistili až tady).

A teď už huráááá na Filipíny....