Jáva - Bromo a Yogyakarta

L: Poslední špatné zkušenosti se sopkama nás neodradily, abychom navštívili celkem známou sopku Bromo..

Z Bondowosa, kde jsme strávili ony dva dny v hotelu s bazénem, jsme vyrazili autobusem do Probolinga. Cesta trvala docela dlouho a místní zase měli potřebu si s náma povídat, což už nás celkem unavuje. Ke konci nás přehodili do jiného, mnohem plnějšího autobusu, ale to už nás tu vůbec nepřekvapuje. V Probolingu nám poradili, kde jezdí minibus do vesnice Cemoro Lawang, což byl náš dnešní cíl. Po nekonečně dlouhé době čekání v horku v nacpaném autě jsme vyjeli a za hodinku už byli na místě. Cestou jsme docela hodně stoupali, a když jsme vystoupili, tak nám i teplota vzduchu napověděla, že jsme opět v horách. Ubytovali jsme se v jednoduchém, ale levném homestayi a poté hned vyrazili, aby jsme stihli západ slunce z hory Bromo. Bromo spolu s dalšíma dvěma horama leží v obrovském 10km kráteru, který je pozůstatek po bývalé sopce, která celá vybuchla. Jako krtci časem znovu vybublaly na povrch zmíněné 3 sopky. Z vesnice Cemoro Lawang jsme tak museli nejdříve sejít dolů do kráteru. Dole nám už bylo jasné, že západ slunce nestihnem, protože Bromo bylo ještě tak půl hodinky cesty. Tak jsme si řekli, že nemusíme vidět všechno, pěkné barvy na obloze jsme viděli i tak, a radši jsme zašli k blízkému lesíku, kde jsme si udělali ohýnek a uvařili večeři.

Poté už byla tma, tak jsme se vrátili nahoru, zašli do místní restaurace na teplý čaj a pak už šli spát, protože nás čekalo brzké ráno. Vstali jsme v 2:20 (ano, čtete správně, dvě dvacet), zababušili jsme se do teplého oblečení a vyrazili na cestu. Chtěli jsme vyjít na vrchol hory Penanjakan a odtud pozorovat východ slunce. Cesta vedla nejprve po silnici, ani ne moc do kopce, tak se šlo dobře, a zhruba po 40ti minutách se proměnila v menší cestičku, která už trošku stoupala. Pak následovaly nějaké schody a další stoupající cestička. Šlo se celkem dobře, na to že byla tma a mě přestala svítit baterka... Zhruba v půl páté jsme došli na plošinku, která sice nebyla úplně na vrcholu, ale byl z ní pěkný výhled, tak jsme se rozhodli, že zůstaneme tam. Ještě bych měla zmínit, že cesta na vrchol hory se dala uskutečnit i jinak než pěšky – džíp za pouhých 600Kč vás tam mohl pohodlně odvézt (přímo až na vršek) a po východu slunce ještě zavézt na Bromo. Vzhledem k lidové ceně a taky naší hrdosti jsme samozřejmě ani na chvíli nezauvažovali že by jsme se nechali vyvézt autem. Ale jak jsme tak cestou stoupali nahoru, džípů bylo vidět více než dost. Nahoře byla pěkná zima, vůbec bych nevěřila, že u rovníku budu navlečená do dvou mikin, pár triček a bundy a ještě mi bude zima.

Po chvíli se k nám donesly hlasy dvou lidiček, kteří šli pěšky kousek za náma. Docela jsme se nasmáli, když jsme rozeznali jakou řečí mluví. No řekněte sami, kdo jiný než češi by šli pěšky v noci na kopec, když je možné jet autem. Takže jsme se seznámili s Tomem a Martinou, oba bytem Praha, původně ale z Liberce a Olomouce. Bylo to fakt super si po dlouhé době s někým pokecat česky. A jako bonus jsme dostali Horalku. Jéé, ta byla dobrá :)

Navíc jsem dostala ještě půjčit rukavice, protože mi mrzly ruce (ano, na rovníku mi mrzly ruce:)), a taky spoustu českých kokinek. Mezitím už se nám pěkně rozednilo a začalo vycházet slunce. Všecko to vypadalo tak nádherně, že jsme museli pořád fotit...

Tomáš a Martina:

My dva a super Horalka :)

Po půl až hodině kochání jsme se domluvili, že vyrazíme až úplně na vrchol. Když jsme tam viděli tu komerci a ty zástupy džípů, tak jsme byli moc rádi, že jsme zůstali na naší plošince, i když tam byl o pár metrů menší výhled.

Když jsme šli zpátky, tak nás zadní sopka Semeru potěšila tím, že si vesele „pšoukla“ (vypustila oblak páry) a celá scenérie se tak stala ještě fotogeničtější.

Pak už jsme se vrátili zpátky do Cemoro Lawang, kde jsme si s Tomem a Marťou zašli na něco k pití, a pak přijali pozvání na ochutnávku jejich domácí slivovice. Chtěli nám věnovat Fernet, ale to už se nám zdálo trošku moc, tak jsme ho od nich koupili :) Moc velikou radost nám udělali :-D Poté už jsme se rozloučili a my dva sami jsme vyrazili podívat se na Bromo z blízka. Cesta nebyla moc náročná, nejdřív se šlo po rovince, pak kousek do kopce a pak následovalo spoustu schodů. No, sopku na kterou vedou schody asi hned tak někde neuvidíte...:-/

Bylo to tam fakt moc pěkné, tak jsme se nějakou dobu kochali, ale pak už nastal čas vyrazit zpátky, museli jsme se totiž do 12hod odcheckovat z hostelu. Poté jsme až do dvou čekali na autobus zpátky dolů do Probolinga, odkud jsme chytli bus do města Surabaya. Původně jsme chtěli ještě pokračovat dále vlakem, ale už jsme byli strašně unavení, tak jsme s vypětím sil a nervů vyměnili dvě bema a ještě kus došli pěšky a ubytovali se v celkem příjemném hotýlku. Tam jsme strávili noc a ráno v 10 nasedli na ekonomy vlak do Yogyakarty. Vlak jel 7 hodin, což by samo o sobě nebylo tak strašné, kdyby v něm nebylo naprosto šílené horko, spousta lidí a každou chvíli by tam nechodil nějaký prodavač. Prodávalo se tam naprosto všecko. Od horkých nápojů přes studené, jídlo, pamlsky, ovoce, čepice, sponky, špendlíky, no já už ani nevím co všecko tam furt nosili. Nebylo půl minuty, aby kolem nás nějaký prodavač neprošel. Nechápali jsme, jak se tam můžou všichni uživit, když třeba kafe tam prodávali za 4 Kč...

Velká města nemáme rádi, ale Yogyakarta už od prvního pohledu vypadala sympaticky. Velice rychle jsme si tam našli příjemný homestay za rozumnou cenu a po ubytování jsme si zašli na večeři, která byla taky velice příjemná. Dali jsme si po dlouhé době kus masa s hranolkama. Sice toho bylo dost málo, ale bylo to moc dobré. Pak jsme si prošli kousíček hlavní ulice, která se jmenuje Malioboro a je na ní stánek vedle stánku. Ve všech mají v podstatě to stejné – batikovaná trička, šaty, tašky, náramky a podobně. Docela se nám tam některé věci líbily, tak jsme se těšili, že tam nějaké suvenýry nakoupíme. Další den jsme vyrazili na prohlídku sultánova paláce, který nás teda docela zklamal. Část kde sultán dosud bydlí byla pochopitelně zavřená, a v té otevřené části nebylo vůbec, ale vůbec nic...

Pak jsme se nechali hloupě nalákat do galerie kde vystavovali batikové obrazy. No, lonely planet před něčím takovým varuje, a tady snad asi poprvé měli naprostou pravdu. Naštěstí jsme nebyli tak hloupí, aby jsme si za ty strašné ceny něco koupili. Alespoň jsme se ale mohli podívat, jak se taková batika dělá.

T: Jen podotknu, že těch galerií jsme navštívili víc a jak jsme se nakonec dozvěděli, tak si říkali o desetinásobné ceny, což už je fakt dost. Taky nás dost prudilo, že všichni tvrdili, že peníze jdou na sociální účely a že máme poslední možnost si to koupit, protože za hodinu balí a jedou jinde... naproste hovadiny.

L: Galerie byla nedaleko našeho hostelu, tak jsme si tam zašli na chvíli spočnout. Jaké bylo naše překvapení, když se po deseti minutách celkem slušně rozpršelo... Poslední dobou nám to s tím deštěm nějak vychází... Po dešti jsme se vypravili do okrajové části Yogyakarty, do vesničky Kota Gede.

T: Kota Gede byla kdysi místem proslulého království... už nevím jakého, je to už dávno :) ale důležité je, že toto místo dodnes zůstalo hlavním uzlem výroby a obchodu se stříbrem. Když jsme dorazili na místo tak nám opravdu nedělalo potíže najít obchod k nahlédnutí, protože byl jeden vedle druhého. Vešli jsme tedy hned do toho prvního a úplně nám to vyrazilo dech, protože všude byly vystaveny nádherné filigránové šperky nejroztodivnějších tvarů a velikostí. Jako vrchol umění zde byly obrovské modely plachetnic či koňského spřežení.

Bohužel nám takovej tropický deštík překazil radost, protože jsme nemněli pláštěnky, ale stejně jsme viděli dost a odcházeli jsme plní dojmů a s plnýma kapsama drobných dárků. Další den ráno jsme se vydali na průzkum hlavní ulice Malioboro s cílem ulovit nějakou tu batiku za rozumnou cenu a podařilo se. Jak už jsme výše podotkl našli jsme tradiční batikové vyobrazení za desetinovou cenu a to bez smlouvání a vymyšlení si nesmyslných důvodů proč si to od nich koupit. Po dalších "drobných" :) nákupech na Malioboro jsme vyrazili do místního muzea. No to nás trošku zklamalo, protože to šlo srovnat k besídce základní školy... nic tam nebylo.

Znaveni z kultůrního zážitku jsme se vydali na místní ptači trh. Mno to bylo maso. Ptáci se tam neprodávají na maso, ale pro zábavu což nás docela uklidnilo. Nicméně šokovalo nás v jakých podmínkách se tam zvířátka nejen ptačího druhu prodávaly. Škoda že se zápach nedá hodit na blog.. by jste spadli ze židle. L: Nedá mi to nenapsat, jaké zvířata tam měli na prodej... Kromě spousty ptáků nejrůznějších druhů (samozřejmě naskládaných do klecí minimálně po deseti) tam byli různí hlodavci, morčata, veverky, pak nějaké větší ještěrky a jacísi leguáni, dech nám vyrazili netopýři, no a když jsme tam uviděli i malou sovičku, tak už jsme byli v šoku úplně. Kousek dál pak byli králíci, opičky a malá koťátka, všichni nacpaní v drátěných klecích jako sardinky. Když jsme tam uviděli i malinkatá štěňátka v drátěné kleci na sluníčku bez vody, tak už jsme měli fakt dost a šli radši pryč...

T: Po ptačím zážitku jsme se vydali na místní "standartní" trhy. Viděli jsme tam asi 10 miliónů stánků s hadrama což nás moc nebralo, tak jsme si to davem namířili až na konec kde se mnělo prodávat ovoce, zelenina a koření. No ovoce a zeleninu jsme skoro nenašli, ale za to koření stálo za to. Ještě než jsem odjel z česka tak jsem někde četl, že v dávných dobách některé koření bylo drachší než zlato či stříbro, což se mi zdálo jako nějaké ujeté, ale teď jsme pochopili. U jednoho stánku nám majitel hrdě představoval jedno voňavé koření za druhým, někdy v podobě lístků, někdy lusků, někdy sušené kůry, někdy přášku atd. až se dostal k několika suchým luskům vanilky. Tu Lucka poznala a poznamenala, že jeden lusku v ČR stojí 30kč tak jsme se zeptali co stojí to co drží v ruce a on nato 420 000Rp (asi 800kč). Trochu nám popadly čelisti při pomyšlení na to, kolik asi stojí kilo tohoto drahého koření. A tak nějak si myslím, že levněji stejnou kvalitu nikde jinde na světě nedostanete.

Bonus foto: Nedáte si pečeného tyranosaura rexe? (aneb netopýr, místní pochoutka...)

Ten den už se kromě jídla a pití nic moc nedělo až do večera kdy jsme se vydali do divadla :) Všechny místní hry jsou pořád otom samém. Všechno se točí kolem postavičky Rama a Shinta a je to pojato z jedné strany jako loutkové divadlo a zdruhé strany plátna jako stínohra. Když to zkrátím tak si celou hru postavičky povídají a ve zbytku času se zabíjí. L: K tomu všemu hraje tradiční idonézský "gamelan" orchestr. Přišlo nám to, že ti hráči tak nějak náhodně :) mlátili do těch nástrojů, co vypadaly jako hrnce a zvonkohra dohromady, a když všichni zrychlili tempo, tak to znělo celkem zajímavě...

T: Další den jsme se vydali na místo největšího budhistického chrámu na světě. Místo se jmenuje Borobudur, ale o tom zase až příště, bo mi tu teplá pivo "Red Horse"...