Jáva - Kawah Ijen

T: Z Bali jsme se vymotali docela rychle a co nevidět jsme už seděli na trajektu do přelidněného ostrova s neskutečnou historií a ještě neskutečnější krajinou formovanou stále aktivníma sopkama. Jako první nás nalákalo místo známé jako Ijen Platau.

Ijen Platau je vpodstatě sopečný kráter, který ze sebe stale chrlí zapáchjící směs plynů a to až v takové míře, že se okolo žhnoucích otvorů dodnes těží Sulfur. Samo o sobě je to zajímavé místo, ale to co nás opravdu přimnělo tuto oblast navštívit jsou kávové plantáže, rozléhající se v bezprostřední blízkosti. Ale abychom to brali všechno popořádku tak se vrátíme na začátek tohohle výletu….

Trajektem jsme z Bali dorazili do městečka Banyuwangi, kde jsme si chtěli skočit do vlaku a jet až do výchozího města Bondowoso.

Bohužel tam jely asi jen dva vlaky denně a né poblíž aktuálního času, tak jsme se museli vydat na místní autobusak. Jelikož to byl docela kousek tak jsme si vzali bečak (rikšokolo), který nás odvezl až před dveře autobusu. Tam jsme se dozvěděli, že autobus pojede do 10minut, což nás příjemně překvapilo, ale problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Cena lístku byla dohodnuta na 70 000Rp, což na místní poměry je dost, ale nebylo to přestřelené tak jsme akceptovali. Problém nastal ve chvíli kdy jsem típkovi podal 2x50 000. Řekl, že nemá drobné a že je vymění. No autobus se zachvíli rozjel a típek nikde. Asi po 50 metrech jsme v autobuse udělal takový povyk, že se otočil a jel zpátky. Když jsme dorazili zpátky tak se k mému překvapení típek vůbec nemněl ktomu, aby mi vydal chybějících 30 000Rp a pořád mně nabádal abych nastoupil zpět do autobusu. Když už jsem na něho začal být agresivní tak povolil a dal mi peníze. Myslím, že kdyby to zkoušel ještě chvíli tak by dostal na budku… nešlo ani tak o peníze jako o princip jak sprostě zkoušet okrást lidi. Jak jsme později zjistili, tak jsme za lístek stejně zaplatili zhruba dvojnásobek. L: Jako už několikrát předtím jsme si řekli, že na ně kašlem, akorát si tu ubližují sami sobě, protože s takovou už jim tu nikdo za chvíli jezdit nebude.. Zhruba po dvou hodinách jízdy autobusem jsme dojeli do městečka Situbondo, kde jsme jen přesedli na jiný bus a za hodinku byli ve městě Bondowoso, kde jsme chtěli strávit noc. Vzali jsme si zase bečak, který nás odvezl do hotelu. No, bylo to docela srandovní, protože jsme si vybrali hotel Palm, podle Lonely Planet levný, a bečaky nás vysypaly před ohromným hotelovým komplexem s příjezdovou cestou na které stál pinkl. Tak jsme si říkali, že to asi nebude pro nás, ale ze srandy jsme se šli zeptat na cenu. Docela nás překvapili, protože kromě drahých apartmánů měli i normální pokoj za celkem slušných 100 tis. Rp. V ceně jsme dokonce měli i snídani a vstup do místního velikého bazénu. T: Všema deseti jsme teda brali a už se hrnuli do bazenu. Bohužel už bylo dost pozdě tak už byla zavřený, ale vynahradili jsme si to jindy. Ráno jsme si přebalili baťohy, aby jsme měli jen nutné vybavení a zbytek jsme nechali na recepci. Skočili jsme do prvního bečaku a nechali se odvézt na nám již známý autobusák. Tam jsme se rychle zorientovali a našli si minibus do městečka Sempol, ležící již vysoko v horách. Asi po hodině čekání jsme vyrazili, což nás sice potěšilo, ale hned v zápětí zklamalo, protože pořád někde zastavoval. Nejdřív zalepit pichle gumy, pak koupit pytel rýže, pak pro cigara, pak někoho přibrat, pak pro cement... no pro evropana docela nápor na nervy. Za jízdné si řekl 30000Rp na osobu, lokální cena byla 15000Rp. Asi první hodinu byla cesta jakž takž dobrá, ale potom se proměnila v tankodrom a v autobuse jsme další dvě hodiny lítali jak hadry. Trošku mě to připomnělo cestu po Nepálu a Lucka mi musela dát za pravdu, že je možné si špeky a prsa vytřepat na tolik (bratr mi dá jistě za pravdu ;) ), že při dalším otřesu už je to dost bolestivé, takže vás potom bolí celé tělo. Do městečka Sempol jsme dorazili asi ve 2hodiny, takže jsme si dali oběd a vydali si pěšky směrem ke kávovým plantážím, které ležely nedaleko odsud. Párkrát se nás místní zeptali jestli tam nechcem odvézt na motorce, ale chtěli za to tak nehorázné peníze, že jsme se rozhodli to v plné polní dojít pěšky. Cesta ubíhala celkem rychle a docela se nám líbila, protože se střídaly výhledy na kávové plantáže a sopečné hory. Místní znás jako obvykle byli dost na větvi, protože se tady každý turista veze pronajatým džípem a my se někde valíme z velkýma baťohama a máme ze všech vyděračů srandu. Asi po 4 kilometrech jsme dorazili na místo dnešního cíle Catimore Homestay.

Takhle vypadá vesnička sponzorovaná kávovou továrnou:

A takhle vypadá ta nesponzorovaná hned vedle:

Tady jsme se zase ukázali, protože jsme jako jediní přišli pěšky a vzali si ten nejdrachší pokoj (všechny levnější už byly obsazené). Taky na nás dost hleděli, že se s nima bavíme indonézky. Pokud to jde, tak anglicky nemluvíme, protože se pak lidi chovají úplně jinak. Protože už bylo dost hodin tak jsme na nic nečekali, hodili do pokoje věci a vydali se směrem k horkým pramenům a vodopádu. Opravdu rychle jsme zaregistrovali, že jsme v poměrně aktivní sopečné oblasti, protože skoro s každé díry tu tekla skoro vařící voda. Fakt jsme žasli co za všechno ta voda dokáže. Nejdřív jsme narazili na menší jeskyně propletené kořeny ze stromů rostoucími nad nima, po obrovský kaňón vypláchnutý silným proudem vody.

Jako tečku výletu jsme pak zašli k obrovskému vodopádu.

Obrovské množství horké vody padalo na holou skálu, kde se voda tříštila na malinké kapičky a ty potom po silném větru stoupaly vzhůru. Celé to nahánělo hrůzu... moc pěkné. Skoro za tmy jsme se vydali zpět do hotelu, kde jsme si dali večeři, pivko a pak plavání v místním bazéně. L: Ještě bych dodala, že v hotelu tekla teplá voda, takovou vymoženost už jsme tak dva měsíce nepotkali. Vůbec si v ČR neuvědomujeme, jaký luxus doma máme, protože ta horká sprcha byla naprosto faktastická...

T: Ráno jsme zase sklidili nepochopení, protože všichni turisti ve tři hodiny ráno naskákali do svých pronajatých džípů a odjeli na místní sopku (Ijen Platau) sledovat východ slunce a my jsme se vklidu vyspali a vyhrabali se z pokoje až asi v 9hodin. Po snídani jsme si domluvili prohlídku v sousedící továrně zpracovávající kávu. Za ty peníze, to bylo sice nic moc, ale stejně jsme byli spokojení, protože jsme toho o kávě moc nevěděli a tady jsme se konečně dozvěděli co všechno se stím vlastně musí udělat než si dáme šálek tohoto dobrého nápoje.

Tohle zvířátko "vyrábí" kávu zvanou Luwak, o které jste mohli slyšet třeba ve filmu The Bucket List.

V továrně zpracovávali nejen kávu, ale i makadamiové oříšky, které nám dali i ochutnat.

Náš pěkný hotel Catimor Homestay:

Po obhlídce se nás raději třikrát zeptali jestli nechcem zavolat taxik nebo motorku, ale my jsme vklidu odmítli a tak jak jsme přišli tak jsme zase vklidu po svých odešli. Asi po 10minutách chůze nám zastavili nějací típci z Jakarty a zadarmo nás svezli asi 2km na křižovatku odkud jsme šli pěšky. Ze začátku se nám šlo dobře, protože krajina je zde opravdu moc pěkná,

ale bylo to fakt hodně daleko a cestou nejel nikdo koho by jsme mohli přemluvit, aby nás třeba za peníze svezl. No musím přiznat, že tentokrát jsme se pěkně vytrestali a naložili si vic než bylo dobré. Asi ve 3hodiny jsme celí zničení dorazili k místu odkud se pěšky vyráželo na již zmíněný Ijen Platau. Tam jsme se najedli, odpočinuli, nakoupili zásoby a vyrazili k vrcholu sopky, kde jsme chtěli přenocovat a podívat se na východ slunce. Cestou jsme potkávali nosiče sulfuru co si to v poklusu metelili dolů.

Obdivovali jsme je jak můžou každý den snášet takovou dřinu, ale asi už jsou na to zvyklí a na místní poměry je to dost dobře placená práce. Sluníčko pomalu zapadalo a my jsme přidávali na tempu, jednak protože jsme si chtěli za světla najít místečko ke přespání a jednak jsme chtěli vidět západ slunce. Pod vrcholem už nám docházely síly, ale smrdící síra nám napovídala, že už tam budem takže jsme ještě naposledy zabrali a podařilo se. Na vrcholu se nám odkryl výhled na jezírko vypňující dno kráteru. Na okraji pak sičel nějaký plyn, který nás docela dusil. L: Došli jsme nahoru přesně akorát, aby jsme viděli zapadat sluníčko. Sice nám výhled trošku kryla vedlejší hora, ale bylo to pěkné.

Pak jsme si ještě než se udělala tma našli super skryté místo pod stromama, postavili stan a pak si uvařili k večeři super špagety s boloňskou omáčkou.

No něco tak dobrého už jsme dlouho neměli:) Ještě jsme si dali čaj a chvíli se ohřívali u ohýnku, protože po západu slunce se udělala pěkná zima. Oblékli jsme si všecko oblečení co jsme měli s sebou, zapli stan a nohy si strčili do baťohu, což je docela dobrá finta, díky které jsme spokojeně přečkali noc. Ráno nás vzbudil budík už po čtvrté a silné poryvy větru v podstatě ještě dřív. Po chvíli jsme se vyhrabali ze stanu, protože jsme chtěli vidět východ slunce. Venku byla šílená zima a foukal dost silný vítr, až jsme měli trošku strach vůbec někam chodit. Kousek dál byl ale vítr mírnější, tak jsme se vydali kolem kráteru na druhou stranu, odkud jsme doufali, že východ uvidíme. No, pěkná podívaná se nakonec moc nekonala, protože vítr foukal opravdu silně, vmetal nám prach a kouř z kráteru do očí a nepustil nás úplně na vrcholek.

Radši jsme se vrátili na druhou stranu, odkud bylo pěkně vidět jezero, které se pomalu probarvovalo v slunečním svitu.

Vrátili jsme se ke stanu a uvařili si kafíčko a zbytek špaget. Nebo spíš to všecko uvařil a nachystal Tomík, protože mě bylo docela blbě. Už pár dní nás nějak trápily střevní potíže, no a mě se to tím včerejším pochodem asi nějak vystupňovalo... Po jídle se mi udělalo trochu líp, tak jsme se pobalili a vydali se zpátky.

Jak su stará tak su blbá, protože jsem trvala na tom, že se chci jít podívat dolů k jezeru. Vedla tam cestička a všichni tam chodili, jenže cestička nevedla k jezeru, ale k otvoru z kterého se valila síra, a jak jsme sešli níž, tak nás tam pěkně přidusila.

Nadávali jsme si jací jsme blbci a šli jsme zpátky nahoru, což v přidušení šlo celkem blbě. Nakonec jsme to zvládli a rychle jsme utíkali z kopce dolů. Na nějakou dobu nás touha lézt na sopky docela přešla. Cestou dolů jsme zjistili, že vítr byl opravdu ten den nějaký silný, protože všude byly polámané stromy jako sirky. Dole jsme se chtěli k někomu vetřít do auta, protože pěšky se nám tu štreku už jít nechtělo. Naneštěstí všechny auta jely druhým směrem (k Bali) a nebo úplně jinam, a nikdo nás vzít nechtěl. Nezbylo než si vzít ojek (motorko taxík). Byli hrozně drazí, ale podařilo se nám z 50tis. na osobu ukecat aspon 10 tis. slevu. Jeli jsme ale fakt dlouho, skoro jsem nechápala, jak jsme to mohli směrem nahoru všecko ujít pěšky. Do Sempolu jsme dorazili něco po desáté a bohužel nás moc nepotěšila informace, že autobus jede až ve 2. Mysleli jsme, že stopneme nějaké auto, ale nikdo tam přes hodinu nejel, tak jsme si zašli do restaurace na něco studeného a přečkali tam. Po dvou hodinách houpavé jízdy jsme dorazili zpátky do Bondowoso, do našeho známého hotelu Palm. Dali jsme si sprchu a ze všech sil odpočívali. Protože se nám střevní problémy trošku zhoršily, tak jsme se rozhodli, že v hotelu zůstaneme déle, odpočinem si a vyléčíme se. Nakonec jsme tam zůstali ještě další 2 dny, plavali si v bazénu, internetovali a váleli se.

Léčba zabrala, takže jsme třetí den už zase mohli vyrazit někam dále. A to si povíme zase příště...