L: Jeden z našich prvních článků někdo okomentoval slovem „šílený". To jsem zvědavá jaké komentáře napíšete pod článek o Kaltimu, protože teď říkáme „šílený" i my.
T: Na úvod bych ze svého pohledu uvedl několik vstupních informací:
1. Bez peněz do Kalimantanu nelez.
2. Bez peněz a bez průvodce už tam vůbec nelez.
3. Bez peněz, bez průvodce a bez znalosti Bahasa Indonesia už se nevrátíš :)
4. Nezávisle na jakékoliv kombinaci výše uvedené, do Kalimantanu nelez během Ramadánu.
L: Začalo to už na lodi z Tawau (Malajsie). Prodejci lístků nás tam tahali po přístavišti sem a tam - honem kupte si lístek, vyměňte si peníze, projděte imigračním, honem honem, loď už za chvíli pojede... No ukázalo se, že jela, a to bez nás. Další loď do Tarakanu, kam jsme se chtěli dostat jela až pozítří, tak jsme se rozhodli pro náhradní variatu jet lodí jen do Nunukanu, což je už taky v Indonésii (ale je to jen na půli cesty do Tarakanu). Loď měla jet ve 3, měli jsme tam kvůli imigrační kontrole být už ve 2, pak všichni říkali, že loď pojede ve 4 a nakonec jsme vyrazili něco po páté...
T: Už na lodi jsme se domluvili s jedním típkem co uměl trochu anglicky, že zůstanem přes noc u něho, že vždy zve turisty, aby si popovídal a nic za to nechce. Do Nunukanu jsme přijeli kolem 19 hodin už za tmy a čekala nás vstupní kontrola. Nejdřív jsme dostali víza na 60 dní, což nám spadl kámen ze srdce, protože jsme čekali problémy. Pak jsme prošli rentgenem a pak si nás samozřejmě jako jediné vytáhli bokem. Nejdřív chtěli vidět všechny léky, asi kvůli drogám a pak nám řekli ať si dáváme bacha, že v Nunukanu nedávno zabili dva Holanďany tak ať po večerech nikam nechodíme. No trochu jsem znervozněl když jsme si to namířili k tomu típkovi na přespání. Nicméně žádný terorista to nebyl a ráno jsme se snim vpohodě dostali zpátky do přístavu kde nás měla čekat loď do Tarakanu. Loď měla jet v 7 a měla stát 225 000Rp. No nakonec jsme vyrazili asi v 8 a stálo to 175 000Rp. 1000Rp = asi 2Kč. (L: Nebyla to žádná sleva, to nás jen chtěli natáhnout a tvrdili, že lístek stojí 225 tis. My ale umíme číst a na lístku stálo 175000, takže jsme odmítli platit něco víc.)
T: Cesta utíkala rychle a kolem desáté jsme stáli na molu v Tarakanu. No hned ze startu nám bylo jasné, že komunikace v anličtině na dlouhou dobu skončila. Nejdříve jsme našli kancelář letecké společnosti kde jsme si chtěli koupit letenku do Samarindy. Nikdo tam neumněl ani slovo anglicky, ale pomocí rukou a noh jsme se dozvěděli, že do Samarindy je to moc drahe a že do vzdálenějšího Balikpapanu to letí zítra. No pak jsme se vydali hledat poštu. Podle mapy v průvodci mněla být tam kde nebyla. Taky jsme se později dozvěděli, že byla zrušena a je jinde. Když jsme ji s vítězným úsměvem později našli tak nás čekala další novinka. Po předání balíku s adresou do česka se u počítače vysřídali všichni pracovníci pošty, ale stejně to nepomohlo. Po půl hodině nám sdělili s úsměvem na tváři slovíčko „disconected" a po té „DHL". No prostě asi nevěděli co stím tak nás poslali do DHL. L: Tak jsme si balík zase vzali a pár dní ho pak nosili s sebou. Další překvápko nás čekalo, když jsme se chtěli jít najíst. Měli jsme hlad jako vlk a nikde žádná restaurace. Pak jsme si vzpomněli, že je vlastně Ramadán, a že ti potroublí muslimové přes den nejí. On ten Ramadán už trval asi 10 dní, ale tím, že jsme byli na masňáckém Mabulu a předtím v Kelabit Highlands, kde jsou všichni křesťani, jsme to do té doby nijak nepocítili. Jen pro informaci, v Indonesii 88% obyvatel vyznává Islám.
Obrazek o mentalite mistnich muslimu si udelejte sami (zeny musi mit zahalene vlasy).
Nakonec jsme jakousi restauraci přecijen našli, měli přes vchod přetaženou plachtu aby nešlo dovnitř vidět. Měli jen jedno jídlo, tak jsme si ho dali, od rána jsme totiž nejedli. Chutnalo to zajímavě a později jsme zjistili, že to bylo tzv. Coto Makassar - polévka z hovězích vnitřností. No když má člověk hlad, tak sní všecko.
Jinak jsme Tarakan překřtili na Tatarákov, protože tam všude vyřvávala jedna mešita přes druhou, do toho jezdili všude auta a motorky jako šílené, všichni troubili, všichni na nás neustále volali, no hrůza. T: Opravdu každý kdo kolem nás prošel nebo projel na nás zakřičel Hello Mister!!! A pokud to z nějakého podivného důvodu nešlo tak aspoň párkrát zatroubil. No chvíli mně to bavilo na ně volat, ale po pár hodinách jsme mysleli, že nám z toho hrábne. L: To jsme ještě netušili, že takhle vypadají všecka velká města v Kalimantanu. Snažili jsme se dostat co nejrychleji pryč z toho blázince. Prošli jsme pár prodejců letenek a kupodivu se cena vždy o něco snížila (dokonce i ve stejné kanceláři nám podruhé řekli zase o něco nižší cenu). Nakonec jsme koupili letenku za 300 000Rp na osobu do Balikpapanu a další den tam odletěli. Dokonce se nám ten stejný den podařilo dostat autobusem do Samarindy, dalšího obrovského a hlučného města. Tam jsme hned na autobusáku potkali průvodce, který uměl docela solidně anglicky, tak jsme si nechali povyprávět co všechno v okolí můžeme dělat a co to asi stojí. Nechali jsme si to projít hlavou a večer se rozhodli, že si zaplatíme 3 denní výlet po řece Makaham, i když to bude stát nehorázné peníze (3 000 000Rp). T: Vecer jsme si pak udelali prochazku po okoli...
Koupili jsme si i neco k snedku, ale nemohli jsme to jist kvuli Ramadanu na ulici tak jsme sli do hotelu...
Druhý den ráno jsme pospíchali nejdřív na poštu, aby jsme poslali ten těžký balík co jsme sebou pořád tahali. No už nás ani moc nepřekvapilo, když od přepážky zaznělo opět „disconected". No uzavřeli jsme to stím, že s Indonésie do Česka balíky nechodí. Nicméně na slovíčko Austrália reagovali pozitivně, takže jsme přelepeli adresu a chtěli balík poslat do Sydney k Lucčině ségře. No, poslat to sice šlo, ale né lodní dopravou, pouze letecky. Řekl bych, že cena za poslání balíku přesahovala hodnotu v něm a to ještě ani nešel kam jsme chtěli. Byli jsme dost naštvaní, ale vyprdli jsme se na to a těšili se na výlet co nám ten den začínal. L: Nejdřív jsme jeli autobusem 3 hodiny do Kota Bangun, a pak přesedlali na loď a jeli asi dvě hodiny do města Muara Muntai.
Byla to pěkná vyjížďka, kolem řeky byly občas různé vesnice, v jedné jsme se dokonce zastavili a šli se tam podívat. Pro místní, hlavně děti jsme byli velikou atrakcí. Náš průvodce Datu nám vysvětloval jak tam žijí. No, možná nemají moc peněz, ale hlady teda rozhodně netrpí. V řece chytají ryby, za domkama mají rýžové pole, kolem domů jim rostly dýně, lilky, rajčata, různá zelenina, kterou ani neznáme, nějaké keříky, co prý mají kořen podobný bramborám a kdoví co ještě. Na konci vesnice byl veliký strom plný zralých mango. Pár jsme jich dostali sebou do sáčku.
Jinak řeka Makaham je známá tím, že v ní žijí velice ohrožení říční delfíni. T: V celé délce Mahakamu (několik stovek kilometrů) jich už prý je jen kolem 70 kusů. L: Už v ČR jsme si o nich četli na netu a říkali si, že by bylo zajímavé se na ně zajet podívat. Když jsme se našeho průvodce ptali, jestli uvidíme taky delfíny, tak se srdečně zasmál a řekl že ne. Vody je v tomto období moc málo, a delfínů je ještě méně než kdy dřív, a už se ani neukazují. No a představte si, že my jsme ho viděli:) Datu z toho byl taky docela paf, říkal že už 8 let tam delfína neviděl. Fotku ale teda bohužel nemáme, delfínci se vynořili vždycky jenom na nádech a nic jsme vyfotit nestihli. T: No dobrá haluz né? Ještě dost dlouho jsem tomu nemohl věřit, že jsem je zrovna já se svým chromým zrakem zahlídl jako první :). Do Muara Muntai jsme přijeli asi kolem 4, takže jsme se ubytovali a ještě zbyl čas na prohlídku vesnice. Celá vesnice, včetně cest je postavená na kůlech, protože řeka se pravidelně rozvodňuje a zaplavuje okolí. Viděli jsme fotku jak se tam místní prohánějí loďkama mezi baráčkama (asi 10m nad aktualní hladinou). Když jim to náhodou zatopí barák tak si ztoho stejně nic nedělají, však ono to zase opadne a do té doby přespí u vyššího souseda :) Náš průvodce Datu celý večer telefonoval, protože nemohl sehnat loďku na další den. Za 1000kč na den nikdo makat nebude. Jsme byli v tu chvíli fakt rádi, že jsme si zaplatili „zájezd" se vším všudy a nemusíme se znikým hádat a vyjednávat.
Druhý den ráno bylo vše připraveno a my jsme vyrazili do Tanjung Issuy. Řeka se postupně zužovala a hladina klesala až jsme se brodili malým potůčkem s hloubkou kolem 20cm. Během období dešťů má řeka hloubku v průměru přes 5metrů a šířkou připomíná spíš jezero. Nakonec potůček opravdu vyustil do nejhlubšího místa jezera kde ještě zbyla nějaká voda. Víc jak po kolena by jste asi nenašli, ale hladina byla neuvěřitelně rozlehlá. Místní lidé během tohoto období vytvoří z celé hladiny obrovské rýžové pole a ve zbytku prostoru loví sítěma malé ryby, z kterýma pak krmí velké chovné kusy, které mají uvězněné v dřevěných kádích ve vesnici.
Priprava rybek na krmeni chovnych ryb.
Krmeni chovnych ryb.
Hrbitov co se kazdy rok zaplavuje.
Ryzove plantaze na jezere.
V období dešťů pak přijede obrovská loď, která tyto chovné kusy živé vykoupí a odveze příme do restaurace na váš talíř. Cesta do Tanjung Issuy mohla trvat asi 2hodiny. Když jsme dorazili šli jsme se ubytovat do místního Long Housu kde turisti mohou přespat a kde si mohou koupit místní suveníry. Po občerstvení jsme skočili do auta a namířili si to do Mancong. Tohle město je známe obrovským Long Housem, který sice již není původní, ale je moc hezký.
No po cestě zpět jsme si udělali prohlídku několika vesniček, kde jsme viděli tradiční hrobky (v jedné rakvi bylo pochováno i 20 lidí), kohoutí zápasy a přípravy na pohřební obřad. Kohoutí zápasy jsem nomohl vyfotit, protože jsou ilegální a místní se na mně dívali hodně ostře když jsem držel foťák vruce.
Večer jsme si jako závěr denního programu dalí vyjížďku po řece do oblasti kde žilo spousta divokých zvířat a taky krásné opice Proboscis. Tahle projížďka pro nás byla z celého výletu asi nejzajimavější. Viděli jsme několik jedovatých hadů, makaky, opice Proboscis, spoustu nádherných ptáků a co mi udělalo obvzlášť velkou radost, že jsme konečně viděli obrovského ještěra (Monitor Lizard kolem 1,5m... neplést s Komodským drakem) jak vyskočil z vody a zmizel v lese. Vypadalo to spíš jako krokodýl než ještěrka.
No a druhá zajímavá stránka téhle vyjížďky byl lidský život kolem řeky. Protože bylo tak málo vody tak se všechni lidé na svých plovoucích domech (spousta lidí žije v plovoucích domech, které se přesunují podle hladiny) přesunuli na zbytek řeky, takže se už na loďce málem nedalo projet. Navíc tito lidé jsou zvyklí se v řece mýt, chovat vní ryby, vykonávat své potřeby... no dokážete si představit jak ta voda musí vypadat, obvzlášť když už skoro stojí. L: Vůbec jim nepřišlo divné si sednout k vodě hned vedle kadibudky a dřevěné kádě plné ryb a začít se tam mýt, prát nebo čistit zuby. Každopádně to bylo dost zajímavé tento život vidět. Hodně lidí na nás mávalo, hlavně děti, ale to bylo docela milé, nikdo otravně nevolal Hello Mister, jen tak přátelsky mávali a my jim taky.
Za tmy jsme dojeli zpátky do Tanjung Issuy, kde jsme měli večeři a Tomík studené pivo:) Další den jsme vstávali brzy a jeli zpět do Samarindy. Napřed autem, kde jsme seděli vzadu na korbě. Když jsme nasedali, tak jsem myslela, že už se tam nevejdeme, no a cestou jsme nabrali ještě další 3 lidi s deseti krabicema. Poté jsme přesedli do autobusu a vydali se na dlouhou pětihodinovou jízdu. Bylo to pořád nahoru dolu doprava doleva zrychlit zpomalit, samá díra, no moc dobře nám nebylo. V Samarindě nás Datu vzal ještě na prohlídku největší mešity v jihovýchodní Asii.Byla tak velka ze nesla vyfotit, tak tu je jen ukazka interieru...:)
Jinak nás Datu během tohoto výletu naučil pár základních frází v indonézštině (základní číslovky už jsme se naučili předtím, nějak jsme tušili, že to bude to hlavní co tu budeme potřebovat:) ), a po návratu do Samarindy jsme si hned šli koupit slovník, protože jsme pochopili, že bez znalosti jazyka to tady opravu nepůjde.
Další den jsme vyrazili (už sami) do Kutai National Parku, kde žijí divocí orangutani. T: Datu nám ještě před odjezdem ochotně sdělil všechny informace ohledně této cesty, včetně toho, že na dva dny nás to pro oba bude stát od 450 000 do 600 000Rp. Jelikož jsme chtěli po předchozích výdajích trochu šetřit tak jsme si vzali asi jen 700 000Rp. Cesta do města Sengata na okraji parku trvala asi 4 nekonečné hodiny. Cesta místy zmizela a jelo se jen po kamenech a štěrku, takže v autobuse kde nebyly ani dveře (jako u většiny autobusů), jsme mněli nejen oči plné prachu. Na místě už nás čekal típek, který nám mněl zprostředkovat povolení pro vstup do parku a průvodce. Anglicky uměl jen pár slovíček, takže se sním skoro nedalo domluvit. Takřka hned vzal papír a začal psát co nás bude kolik stát. No musel jsem se smát, protože rozpis cen na jeden den tvořil asi 700 000Rp. V tu chvíli jsme si povzdechli, protože jsme čekali klidný výlet do pralesa a před náma bylo těžké vyjednávání, protože v peněžence jsme mněli už jen 600 000 (původně na dva dny). Hádali jsme se tam asi hodinu než pochopili, že víc nemáme, takže ani nemůžeme zaplatit. Nakonec teda akceptovali 540 000 s tím (zbývajicích 60 000 jsme potřebovali na cestu autobusem zpět), že si ještě musíme zaplatit motorky, které nás odvezou k řece kde nás čekal průvodce s loďkou. Tento výdej jsme pak vyřešili u bankomatu, který byl po cestě.
Pruvodce neumněl ani trochu anglicky, takže to byla jedna z prvních lekcí dovednosti jazyku Bahasa Indonesia. No cesta loďkou trvala asi 10min a chtěli za zpáteční cestu asi 600kč... docela dobrý výdělek i pro evropany. Hned po ubytování jsme šli hledat orangutány. Narozdíl od ostatních opic nevydávají žádný hluk takže je velice obtížné je najít. Jak jsme se později přesvědčili, sami bychom je opravdu nenašli. No hned za budovama jsme narazili na obrovského ještěra, který se tam jen tak procházel jako kdyby se nechumelilo. Taky tam seděl nějaký orel, který byl asi nemocný protože nebyl vůbec plachý a mohli jsme si ho prohlédnout z blízka. Brzo jsme taky narazili na jakési podivné můry s dlouhým nosem..... moc pěkná zvířátka.
Asi po hodině bloudění po lese náš průvodce zahlédl vysoko v koruně stromů jednoho orangutána co jsi tam v pohodě papkal nějaké ovoce. Byli jsme moc rádi, že jsme ho našli, protože už jsme vto moc ani nedoufali a tak jsme si tam asi půl hodinky jen tak stáli a pozorovali toto krásné plaché a tiché zvíře.
Pak už jsme se vydali zpět do tábora, kde jsme si uvařili večeři v podobě čínských nudlí. Druhý den ráno jsme si přivstali a opět vyrazili hledat ty rezavé opičky. Tentokrát jsme po lese chodili asi pět hodin, ale žádného jsme nenašli. Nicméně vyděli jsme opět spoustu dalších zvířátek a dokonece obrovskou díru do země kde mněla hnízdo tarantule... docela z toho šel strach.
Copak to asi je? ... je to zive
Nas hotel.
No jelikož tam všechno stálo nehorázné peníze tak jsme se rozhodli vrátit se zpět do Samarindy, kde jsme mohli přespat na lodi, která druhý den brzo ráno vyplouvala po řece do města Long Iram, které leži na rovníku. Cesta zpět již proběhla celkem „hladce". V Samarindě už nás opět čekal Datu, který nám na lodi rezervoval dvě nejlepší místa, takže jsme sklidem vyrazili na loď. V přístavu zrovna probíhalo nakládání všeho možného jako pneumatik na bagry, vajec, různých želez, drátů a já nevím co ještě. Když jsme se tam objevili my, tak se všcihni zastavili a koukali na nás jako na zjevení. No když jsme naskočili na loď a našli si naše místečka tak přišel nějaký típek co prodával lístky a furt na nás cosi huhňal a ukazoval, že tam nemůžem spát, ikyž jsme mu ukázali lístky na dané místa. No po půl hodině nechápavé konverzace v indonéštině jsem musel zavolat Datovi aby se ho zeptal co je za problém. Ukázalo se, že típek si myslel, že ty sedadla jsou rezervována pro někoho jiného (ikdyž jsme mněli lístky). No co už, unavení z nového zážitku jsme vyrazili na večeři a pak se konečně uchýlili ke spánku v našem houpavém hotelu.
L: Brzo ráno loď vyrazila na cestu. Do Long Iramu to mělo trvat 1 den a pár hodin, tam jsme se měli někde ubytovat, projít si vesničku, přespat a další den zase vyrazit lodí zpět do Samarindy, kde by jsme byli následující den ráno. Celkem tedy 3 celé dny plus 2 noci (od středy večer do neděle ráno). Až jsme si říkali, že se možná budeme na té lodi nudit, když to jede tak dlouho. No, takový byl plán, ale osud nám nachystal jiný program... První den cesta probíhala hladce, pěkně jsme si jeli, odpočívali, kochali se výhledem na přídi, a tak celý den až do večera, kdy jsme se zase uchýlili k spánku. Tentokrát už bylo na lodit mnohem více lidí, takže už se nespalo tak dobře.
Indonesani huli kde je napadne....
Uprostřed noci loď začala podivně popojíždět, couvat a jaksi se točit, a nakonec zastavila úplně. Spali jsme dál, a říkali jsme si, že jsme možná někde přistavili na noc. Ráno začalo popojíždění nanovo, a to už jsme pochopili, že je málo vody a loď neví kudy projet. Tohle trvalo asi 2 hodiny, než zastavili úplně. Mezitím přijeli k lodi menší speedboaty, na které začali nasedat lidi i s věcma. Na nás taky ukazovali, ať si nasedneme, ale my už víme, že v indonésii není nic zadarmo, takže jsme se radši hned zeptali co za to. Chtěli 200 000Rp za nás dva, že nás odvezou do Long Iramu. No to se nám moc nelíbilo, protože už tak nás loď stála dohromady 350 000, a to byl lístek až do Long Iramu. Chtěli jsme ať nám vrátí peníze, když jsme nedojeli tam kam jsme chtěli. Vrátili nám 50 000. Tak jsme se tam s nima chvíli hádali, ale bohužel naše znalosti jazyka nestačily na to, aby jsme dosáhli něčeho víc. Do speedboatu jsme ale nenasedli. Mezitím tam přijely ještě jiné čluny, a tak jsme se domluvili s jedním z nich, že nás sveze do vesnice Tering (podle Lonely Planet 3km od Long Iramu) a bude to „jen" za 100 000Rp. Jeli jsme loďkou skoro hodinu, a v Teringu se na nás slítli místní majitelé aut a motorek jako supi, kam že chceme odvézt.
Kruhac v Teringu.
Nechtěli jsme nikam, tak jsme se prošli po vesnici a od místních lidí zjistili, že do Long Iramu to je 9 km. Myslím, že autoři Lonely Planet tady nikdy nebyli a vzdálenosti odhadli pohledem na mapu. Nicméně během bloudění jsme našli i docela levné ubytování, tak jsme se rozhodli, že do Long Iramu vlastně ani nemusíme. Pak se tam objevil i nějaký pán, co uměl trošku anglicky (byl to muslimáč jako prase, ani mi nechtěl podat ruku, že se jako ještě modlí, tak že nemůže!), a od toho jsme zjistili, že zítra odsud žádná loď nepojede, že je prostě málo vody. Vymysleli jsme teda náhradní variatu, že se dostaneme nějakou pozemní dopravou do města Melak, kam lodě dojet můžou a tam nasedneme na loď zpátky. No, s tou pozemní dopravou to byl taky oříšek, místní nevěděli, kolik by si za to řekli, a částky jako 200 000Rp pro ně byly spodní hranicí. Nakonec jsme se domluvili s dvěma motorkářema, že nás druhý den ráno v 9 vyzvednou a odvezou do Melaku za 120 000Rp. Mezitím jsme si prohlédli ještě druhou část vesnice Tering, která ležela na druhé straně řeky. Měli tam pěkný dřevěný kostel, a taky strašné vedro, skoro jako na rovníku... Trošku nás mrzelo, že se přímo až na rovník nepodíváme (chtěli jsme ověřit teorii že se voda točí na obou polokoulích jinam a na rovníku rovně). Podle údajů z našeho gps modulu jsme později zjistili, že jsme byli až na 0,65 stupních jižní šířky, takže už moc k rovníku nechybělo..
T: Lucka furt točila, že chce do Long Iramu pěšky, protože chtěla přejít rovník, ale stačilou ujít tak 500metrů kolem vesnice a v kebuli se mi točilo jak po šestém pivě. To přesvědčilo i Lucku, že raději půjdem zpět do hotelu, kde si odpočinem. Tam nás čekalo malé překvapení, protože v našem romantickém pokoji s oknem do garáže nešel elektrický proud, tudíž ani světlo. No zbalili jsme tedy notebook a šli si sednout na verandu kde bylo světlo z venku. A světe div se podařilo se nám tam rozchodit připojení k internetu přes náš ultramoderní telefon Nokia XY (ano ten stejný prototyp co se dostává v cementárně při nástupu). Internet tu frčí nezměřitelnou rychlostí a žere peněz jak rozežraná koza. Stačí si nenačíst tři stránky a 60kč v ři.. Kromě levné večeře už se ten den nic nedělo a my už se těšili až se dostanem do Melaku kde skočíme na loď a tam si od těch šílenců odpočinem. Ráno jsme už od půl deváté byli připraveni a čekali před hotelem na motorkáře co nás mněli odvézt na loď do Melaku. No o půl desáté jsme vyhodnotili, že už nikdo nepřijede tak jsme se začali poohlížet po alternativní dopravě. Sem tam někdo unás zastavil, ale nikdo nechtěl akceptovat cenu 125 000Rp. No nakonec se našlo auto, které nás tam odvezlo za 150 000Rp, nicméně přibrali jsme ještě 6 spolucestujících (L: kteří řidičovi zřejmě doplatili ten rozdíl do dvouset tisíc....). T: V Melaku jsme se hned vydali do přístavu, kde jsme se dozvěděli, že teoreticky by něco mnělo jet kolem 19hodin a že nás to bude stát 250 000Rp. To se nám docela zamlouvalo, ale v peněžence jsme po neočekávaných výdajích měli pouze 150 000. Vydali jsme se tedy hledat bankomat. V prvním nám to neakceptovalo kartu, v druhém nebyly peníze a v posledním po vložení karty vyskočilo „temporary closed" (dočasně zavřeno). Jelikož byla sobota tak bylo všechno zavřené, včetně bank a my jsme byli opět pěkně namydlení. No naše nervy už opravdu docela tekly, ale nebylo jiné volby než jít mezi taxikáře a tam snima domluvit, že pojedem autem a že zaplatíme v Samarindě jak najdem funkční bankomat. Dohodli jsme se tedy na ceně 300 000Rp a šli si dát oběd, kde jsme se trochu uklidnili a vydechli (jen připomenu, že sebou pořád taháme dva 20kilové baťohy a ve stínu je asi 35°C). Dohoda byla jakože pojedem v autě sami dva, ale už po kilometru auto zastavilo a nabralo dalších 6 předem domluvených lidí... Bylo tam docela těsno, ale co už, chtěli jsme už být vklidu v hotelu. Típek s džípem jel jako by nás ukrad a asi ani nevěděl kde má brzdový pedál, protože asi po 3 kilometrech se objevila na cestě díra, že by se vní prase shovalo a řidič do ní zvesela plnou rychlostí vletěl. No nejdřív jsme zaregistrovali ránu jako prase a pak už jenom klepání v levém kole. Zastavil tedy u krajnice a odmontovali levé kolo aby se podívali. Jéééé to je překvapení v disku byl zub velikosti brambory. Kolo tedy odhodili bokem a namontovali rezervu.
Všichni jsme se opět naskládali do auta a vyjeli. Po takových 5 metrech jsme stáli znovu, protože kolo nejelo. Rezervu teda hodili na zadní kolo a zadní hodili na přední nápravu. Musím říct, že potom už jel opatrněji. Jen jsem se divil, že nepřijelo náhradní auto, které by chtělo znovu zaplatit...
Do hotelu jsme dorazili kolem 8 večer (po 7mi hodinách jízdy) a kromě večeře už jsme se na nic nezmohli. Ještě se nachvíli zastavil Datu, který nám dal rady jak se na druhý den dostat do Pampangu kde se každou neděli odehrávají tradiční tance. Druhý den jsme si tedy přivstali a vydali se zeleným bemem (místní městské taxíky, které se podle oblasti do kterých jezdí odlišujou barvou) na terminál odkud měli jet žluté bema do Pampangu. Hned se na nás všichni slítli, že nás tam odvezou za 100 000Rp. To jsme se jen zasmáli a řekli že pojedem za 40 000. To se zase smáli oni a nechtěli akceptovat, my jsme však mněli času dost a tak jsme si sedli a seděli dokud si to nerozmyslí. Nejdřív nám říkali, že to nestihnem, pak že nás odvezou za 70 000, no pak jsme se zvedli a šli jsme se podívat na nedaleký vyhořelý trh. V tu chvíli asi pochopili, že to snáma nebudou mít tak jednoduché. Když jsme se vrátili, tak už platila dohoda, že pokud se naplní plná kapacita taxíku tak pojedem za 40 000. Čekali jsme tam asi další hodinu a nikdo nepřišel, což začalo být trochu vážné. Po dlouhých debatách jsme se rozhodli, že pojedem jiným bemem za 20 000Rp do vedlejší vesnice a odtamtud si vemem ojek (motorka s řidičem) do Pampangu za dalších 20 000Rp. Chtěli jsme už odtamtud pryč, protože ti lidi byli dost nepříjemní. Pořád se nám smáli, fotili si nás ... nakopat do zadku by se jim hodilo. Nakonec v bemu pro 7 lidí a řidiče nás jelo 14... chjo. Asi po hodině putování jsme konečně dorazili do Pampangu.
Tam jsme si dali polívku s játrovými knedlíčky, trochu si prošli vesničku a pak už obřad začal. Celé se to konalo v takovém velkém velmi dekorovaném domě a není to pořádáno pro turisty. Možná bych to přirovnal k nějakému místnímu divadelnímu představení (v česku). Na tanečním parketu se střídaly malé holčičky, kluci, dědulové, babky, mladé ženy a muži vyzobrazující různé scény ze života. Opravdu to bylo velmi zajímavé a působivé.
Taky nám tam chcíply baterky do foťáku, takže jsme vám nemohli vyfotit poslední babku s dlouhýma ušima. Kdysi ženské nosily tradiční velmi těžké náušnice, které jim neuvěřitelně vytáhly ušní bolce (uši tak měly až pod ramena). Moc takových lidí už tady nenajdete. Po tancích jsme zbalili saky paky a jeli už celkem vpoklidu do Samarindy, kde jsme ses rozloučili s Datu, který nám opravdu hodně pomáhal a naskočili do autobusu míříci do Balikpapanu, odkud nám druhý den ráno letělo letadlo. Když jsme dorazili tak nás čekalo další překvapení, protože první tři hotely, do kterých jsme vešli mněli plno, ale nakonec jsme místo přece jen našli a po večeři hned ulehli k spánku.
Druhý den ráno jsme asi po hodinovém zpoždění odletěli do Makassaru ležícím na ostrově Sulawesi (Celebes).
Ještě zde vzpomenu jednu vsuvku. V celém Kaltimu (Východní Kalimantan=Kalimantan Timor=Kaltim) jsme potkali vpodstatě jen dva lidi, kteří umněli solidně anglicky. První byl náš velmi příjemný průvodce Datu a druhý, kterého jsme tady ještě nevzpomněli byl taky průvodce, který se jmenoval Deny. Denyho jsme potkali první den stejně jako Datu a taky nám nabízel stejný výlet po řece Mahakam a dokonce levněji. Moc se nám ale nezamlouval tak jsme si nakonec vzali Datu. Datu nám taky později vyprávěl (to nevěděl že jsme Denyho potkali), že v Samarindě je típek co umí trochu anglicky a někdy dělá průvodce a že naposledy vzal na trek dva němce, které pak nechal v pralese z nějakým místním průvodcem a o dva týdny později je pak našli mrtvé (zabloudili a umřeli vyčerpáním). Ten típek se prý jmenoval Deny... co dodat.
Když bych to mněl za sebe zhrnout tak jsem od východního Kalimantanu čekal opravdu něco jiného. Co se týče pralesů, tak ten už je z drtivé většiny vytěžený a s ním vymizely i divoká zvířata. Protože už zde není co kácet tak se zde začlo opravdu ve velkém těžit černé uhlí, takže těžké stroje z okolí nezmizely, ba naopak. Původní kultůra se zde hledá jen těžko, protože příliv peněz z těžby udělal své. Jen těžko zde najdete dům bez satelitu, luxusního auta či motorky. No a jako dost silná tečka je vliv Islámu. Sice je Ramadán, ale to mi nepříjde jako omluva toho, že v každém městě či vesnici pořád ať už ve dne nebo vnoci vyřvávají mešity, nezájem jestli jsem budhista nebo protestant. Kdyby nám Lucka nevzala z česka dost učinné špunty do uší tak by mně z toho asi fakt hráblo. Nicméně ikdyž to nebylo podle našich představ, tak jsme rádi, že jsme to viděli, poznali a zažili.
Na zaver bonus foto :)