Papua - Baliem Valley

L: Po plážovém výletu na Biak jsme se vypravili rovnou do srdce Papuy, a to do údolí, které leží vysoko v horách a jmenuje se Baliem Valley.

T:Baliem Valley je údolí uprostřed Západní Papuy a jak už Lucka uvedla je dokonale obehnané vysokými a neprostupnými horami. To je také důvod, proč se zde dodnes zachovalá unikátní kultura místních kmenů. Lidé zde dodnes žijí v chýších postavených ze slámy a dřeva, spí se na zemi a vaří se na ohništi uprostřed chýše. Dodnes zde nevede žádná cesta, kromě té letecké, takže cokoliv co se zde nedá vypěstovat nebo vyrobit je zde dovezeno letecky. Dříve misionařskými bzuky, dnes vojenskými letedly. A teď již k našemu příběhu....

L: Jak jsme psali už minule, v Kota Biak mělo naše letadlo 3 hodiny zpoždění, což nám trošku zavařilo v Sentani (Jayapuře), kde jsme měli navazující let do Wameny. Než nám vydali zavazadla tak bylo půl desáté a letadlo nám letělo v 10. Jak je ale místním zvykem, i tohle letadlo mělo zpozdění, a navíc jak jsme pak zjistili, nás přeřadili na další let, takže jsme nakonec stejně hodinu a půl seděli v „čekárně“... Po příletu do Wameny nás pak čekalo překvapení v podobě místních cen. Lonely Planet nás varovala, že je tu všecko drahé (všecko všecičko se sem musí dopravit letadlem), ale ceny nás přesto šokovaly. Běžně platíme za ubytování 70 – 100 tisíc rupií, přičemž těch 100 už se nám zdá drahé, ale ve Wameně jsme museli zaplatit 200tis Rp. Obyčejná balená voda 1,5l tu stojí neuvěřitelných 40 Kč. A samozřejmě úměrné ceny si diktují i místní průvodci. Jeden se nám tam snažil vnutit hned ze začátku, ale poté, co nám oznámil svoji cenu jsme se docela zasmáli a poděkovali mu. (chtěl 1100 Kč na den - jsme mu sdělili, že tolik si nevydělá ani spousta lidí v evropě). Už už jsme se rozhodli, že se tu obejdem bez průvodce, ale druhý den ráno nás oslovil další týpek, co už měl rozumnější ceny a hlavně chápal, že chceme spát ve stanu a budeme si vařit sami, případně jíst sladké brambory, stejně jako místní vesničani. Všichni průvodci totiž začali kromě své vlastní mzdy chrlit další a další náklady – na jejich jídlo, na naše jídlo, na dřevo k vaření, za místo k vaření, za ubytování v místních chýších, za fotky místních lidí (!) a kdoví co ještě, no a nejradší by nám ještě dohodili své známé jako nosiče a kuchaře. Kdyby jsme si nechali nadiktovat všechny tyhle ceny, tak se nedoplatíme. Nakonec jsme se s ním domluvili na celkem přijatelné ceně 2 300 000Rp za 5 dní, která měla obsahovat už úplně všechno co by jsme kde mohli platit. Navíc se nabídl, že za nás skočí vyřídit povolení na policajty. Místní byrokracie je opravdu neuvěřitelná – nestačí, že jsme si v Sentani hodinu vyřizovali surat jalan, ve Wameně a dalších vesničkách je třeba se vždy zapsat na policejní stanici (pokaždé za 60Kč). My jsme se mezitím sbalili a vyřídili další drobnosti, a kolem jedenácté jsme mohli vyrazit na trek. Nejprve jsme jeli rikšou, pak neuvěřitelně nacpaným bemem – jen vevnitř jsem napočítala přes 20 lidí, a to někteří ještě seděli na střeše... Už cestou jsme mohli z okýnka obdivovat neuvěřitelné scenérie místních hor, a co teprve až jsme vystoupili a vydali se pěšky dál...

Hned ze začátku nás čekal přechod rozbouřené řeky přes kládu, no už jsem se viděla jak tam plavu i s noťasem co jsem měla v baťohu na zádech...

Pak nás čekala zastávka u místních vojáků a další na policejní stanici. Po tomto nutném zlu už jsme opustili údolí a začali šplhat do kopců. Otevíraly se nám neuvěřitelné výhledy, čím výš jsme šli, tím to bylo lepší. Odpoledne jsme dorazili do vesničky Kilise, kde jsme měli strávit noc. Vesnička byla úžasná, plná typických slaměných chýší a pár starších dědoušků tam pobíhalo ještě v původním „oděvu“ – tzn. nic kromě speciálního „klacíku“ zvaného koteka – viz foto.

Vesnička se nám moc líbila i z toho důvodu, že tam byl všude pořádek, nikde se neválely odpadky (jak je v Indonésii běžné) a navíc měli všude vysazené kytky a upravené živé ploty.

Postavili jsme si stan a šli se trošku projít po okolí. Poté se nám trošku odhalila pravá tvář našeho průvodce Alexe... T: Ve Wameně nás ubezpečoval, že když mu zaplatíme dohodnutý obnos peněz tak už se nás během cesty nezeptá na žádné peníze a bude všechno platit. No hned ze startu na nás zkusil vymámit peníze na focení místních lidí (200kč), tak jsme ho museli ubezpečit, že už jsme mu tuto položku zaplatili a má to uvedené v rozepsaném rozpočtu. Pak si vzpomněl, že zapomněl koupit cukr, kafe a čaj tak sockoval ať ho koupíme. Kafe jsme mněli sebou, ale chtěli jsme si ho osladit tak jsme nakonec koupili výhodně 1kilo za 60kč (půl kila bylo za 50kč). Po občerstvení jsme si šli obhlídnout okolí vesnice. Celé nás to dojalo, protože jsme mněli možnost vidět opravdu původní způsob života. Viděli jsme jak místní obdělávají políčka se sladkýma bramborama, taky jsme našli políčko s tabákem a hlavně jsme viděli jak se zde žije. Co se týče jídla, tak to vypadá takřka každý den stejně. Celý den obdělávají políčka, pak sklidí trochu brambor, umýjí je, uvaří a sní. Sice jsme zde viděli běhat spoustu vepříků, ale že by tady někdo jedl nějaké maso, to jsme neviděli. Na trhu ve Wameně jsme také viděli, že dokážou vypěstovat mrkve, malé ananasy, banány a manga, ale asi je to moc drahé na to, aby mohli tuto stravu zařadit do běžného jídelníčku. To má taky za následek, že malé děcka tady mají nafouklé bříška jak balóny a připomínají tak nejen barvou kůže podvyživené děti z Afriky. My jsme však byli rádi, že po dlouhé době pojídaní rýže ve všech formách a barev máme konečně brambor. Ještě před večeří přišel místní „starosta“, že nám prodá nějaké suvenýry. Sice tam mněl pěkné věci, ale ikdyž jsme dostali cenu o 50% dolů tak to bylo dost drahé a nic jsme si nekoupili. Druhý den ráno pak přiběhl z klasickou kotekou a nabídl opravdu přijatelnou cenu, tak jsme si ji koupili... asi bych řekl, že už byla trochu jetá :) Po snídani jsme pak vyrazili do další vesnice Syokosimo, která byla vzdálená asi 5 hodin chůze. Nejdřív jsme se museli vyšplhat trochu výš, aby jsme zhlédli několik krásných výhledů

a pak jsme se dali strmě dolů až k řece Baliem přes kterou jsme přešli po mostu.

Druhá půlka treku už pak byla opět ve znamení stoupání tentokrát již podél dravé řeky Hitugi. Cestou jsme museli opět přejít velmi jednoduchý most, který už trochu naháněl strach.

Cestou jsme potkali i paní v typickém "úboru":

Když jsme dorazili do vesnice Syokosimo, téměř okamžitě se knám slétlo asi pět prodavačů suvenýrů a asi 20 děcek co tomu přihlíželo.

Po vysvětlení, že to mají moc drahé a že si nic nekoupíme jsme se pak v doprovodu asi 5ti dětí vydali na procházku. Náš Alex mezitím zase ukazoval svou krásnou povahu a nechal si od místních masírovat nohy, oholit hlavu a kdoví co ještě. To už nám bylo jasné, že je to docela prevít tak už jsme tak k němu i přistupovali. Asi po hodině se nám pak podařilo setřást všechny děcka a mohli jsme si vklidu odpočinout u řeky, kde jsme byli až téměř do soumraku.

Když jsme se vrátili ke stanu, bylo tam pořád asi 30 lidí a tentokrát se přišli podívat i tři Poláci co mezitím dorazili do vesnice. Trochu jsme si snima popovídali a vyměnili si informace a dojmy z dosavadních cest po Papui. ¨Pak už se naši tři noví kamarádí vydali na večeři, kterou jim připravil jejich osobní kuchař :) a my si dali naše staré dobré sladké brambory tentokrás s moc dobrým tuňákem, který jsme si schovávali na horší časy. Za sebe můžu říct, že se mi teda brambory dost rychle zprotivili a moc mně nejely. L: To já jsem teda brambory pořád pojídala s chutí, po vší té rýži mi fakt moc chutnaly, i když do našich brambor mají teda fakt hoodně daleko. K těm polákům musím ještě dodat, že si celý tento výlet organizovali už z Polska, kde jim známý doporučil dobrého průvodce. No kdovíco jim ten známý všecko napovídal, protože měli s sebou kromě kuchaře taky ještě několik nosičů a hrozně se divili, že my jdeme sami. Oni si mysleli, že buď tady můžou jít s průvodcem, nosičema a kuchařem a nebo vůbec. Ani jsme se radši neptali, kolik za tento výlet dali, ale náš průvodce naznačil že asi tak 3,5mil Rp na osobu (za 6 dní), a při téhle příležitosti neváhal připomenout, jak my dva to máme hrozně „levné“. T: Po večeři se pak ještě stavili Poláci a trochu jsme si snimi popovídali o Kalimantanu a dalších místech, které jsme už navštívili. Druhý den ráno jsme opět přílákali mnoho nevěřících tváří, které se přišli podívat zdaleka na to jak zbalíme náš skládací dům do malého pytlíku a vše pak nacpem do baťohu...

Jelikož bylo po nočním dešti ještě dost mokro tak jsme dost dlouho čekali než se tráva a cesty vysuší. No čekání jsme si zkrátili psaním našich vpomínek do našeho lodního deníku a já jsem si z černochama zahrál volejbal.

Po volejbale jsme se vydali na trek do vesnice Yuarima, který vedl opravdu dost do kopce a pěkně jsme se u toho nafuněli.

Yuarima je oporavdu malebná vesnička, kterou bych sám nazval branou do izolovaného světa. Vesnička totiž leží na „cestě“ kde již mnoho turistů nedojde a nachazejí se tam ještě více izolované kmeny nazývané Yali a KimYal (kanibalové až do 70tých let). No posuďte sami, jednoho poutníka jsme potkali.... L: Už dlouho jsem nepotkala nikoho dospělého, kdo by byl skoro o hlavu menší než já :)))

T: Nejdřív jsme si zde pořádně odpočinuli a poté jsme si šli prohlédnout vesničku. V podstatě všechny zdejší domy jsou původní a připadlo nám, že jsme se dostali opravdu do jiného světa.

Samozřejmě jako všude jinde i zde byli obchodníci se suvenýry, ale tentokrát se obchod zdařil, protože si Lucka koupila místní tašku, pletenou z kůry stromu. Je to až neuvěřitelné co ty tašky vydrží. Místní ženské mají na přenášení opravdu super styl, nosí je totiž zapřené o čelo. Klidně tam strčí pět kilo brambor aj dítě k tomu. Po tomto ozdravném pobytu jsme se vydali tentokrát už směrem k Wameně do vesničky Hitugi. Cesta už nebyla moc náročná, takže jsme tam dorazili asi za hodinku a půl.

Na okraji vesnice se nacházela původní vesnička z krásnými chýšemi, ale hned vedle je již vystavěná nové vesnice z klasických desek a plechových střech, takže už to vůbec nepůsobilo tak hezky jako v předešlých vesničkách.

Taky jsme se docela zasmáli, protože jsme tam potkali skupinu asi 20 postarších španělů, kteří se úplně na večer skoro za tmy hnali do vesničky Yuarima. Druhý den ráno nás opět dostal Alex. Když jsme vstanuli, tak jsme čekali že jak každé ráno dostanem na snídani sladké brambory, ale tentokrát se nic nedělo. Když jsme se zeptali kdy budou hotové tak nám řekl ať si dáme oplatky co si nesem sebou (jak si stačil všimnout). Tak jsem mu vysvětlil, že oplatky nejsou na snídani, ale jen na chuť. Naštvaně se otočil na místní babku a zprostě si řekl o trochu brambor co někomu zůstaly z minulého dne (indonéštině už někdy rozumíme docela solidně). No když mně do ruky podal jeden studenej oschlej brambor, tak jsem vypěnil a dost důrazně jsem mu vysvětlil, že chceme čerstvé uvařené brambory, které máme zaplacené. Pak už to docela rychle pochopil co chci a že otom nebudem smlouvat a už neodmlouval, ale od té chvíle už jsme byli „na nože“. L: Taky jsme ho odstřihli od cukru, co jsme museli první den draze koupit, protože Alex neváhal a do každého čaje a kafe si nasypal minimálně 2 polévkové lžičky, takže nám z kila cukru po dvou dnech zbylo s bídou 400g. Po snídani a menším odpočinku jsme sbalili stan a vydali se zase kousek dále. Tentokrát už cesta nebyla vůbec náročná, vedla víceméně po rovině, pešinka byla jakoby zaříznutá doprostřed veliké hory, a nám se tak neustále otvíraly nádherné výhledy do údolí a na Hitugi řeku, která se poté vlila do řeky Baliem.

Odpoledne jsme dorazili (za mírného deštíku) do vesnice Seima, která už nebyla původní skoro vůbec. Alex se zase předvedl, když jsme si stavěli stan – schválně jsme se ho ptali, jestli je místo které jsme si vybrali opravdu ok a jestli to nebude nikomu vadit. Ubezpečoval nás že je to bez problému, že je skoro celá vesnice jeho rodina. No samozřejmě jak jsme stan dostavěli, tak došel týpek a řekl, že je to jeho zahrada, že tam spát nemůžeme. Asi má zajímavé vztahy se svojí rodinou...

(v pozadí obhlížím místo na postavení stanu, v popředí podivný pavouček....)

Stan jsme si přenesli jinde, kde už to nebylo tak pohodlné, ale my nejsme z cukru, takže ledascos přežijem. Po tomto extempore jsme si nechali přinést sladké brambory, ale tentokrát syrové, a pěkně jsme si je osmažili v oleji, osolili a skoro všecky zbaštili. No byla to fakt mňamka.

Pak jsme se šli zase chvíli projít po okolí, samozřejmě za přihlížení místních dětí, ale i dospělých čumilů. Jsme si tak s Tomíkem říkali, že všecky takové ty věci, co u nás rodiče učí malé děti (pozdrav, neházej papírky na zem, nezírej na cizí lidi, atp.) tady evidentně nikdo nikoho neučí, protože místní měli neuvěřitelnou potřebu na nás pořád zírat. Vůbec jim nebylo blbé (ani dospělým) si sednout 3m od nás a jen tak koukat. Po naší procházce začalo pršet docela dost, tak jsme se schovali pod střechu, a po setmění se odebrali do stanu. Alex nás začal přesvědčovat, že tam máme určitě mokro, že máme radši spát na zemi (za dveřma) v domku místního učitele, že nás to bude stát „jen“ 100Kč na osobu. Už ani nevím, jestli jsme mu na to vůbec něco odpověděli... Ráno se počasí postupně probralo, tak jsme vyrazili dále. Alex to chtěl vzít jakousi zkratkou, v podstatě cestou kterou už jsme šli první den, tak jsme mu zase důrazně sdělili, že chceme jít dál po pravém břehu řeky. Cestou byly zase pěkné výhledy, ale víceméně jsme už pořád klesali, až jsme došli dolů k řece Baliem. Přešli jsme přes most (který podle Alexe před měsícem spadl – proto chtěl jít zkratkou...), vedle kterého byly pozůstatky jiného mostu. Ten spadl už před 15ti lety s japonskýma turistama a jejich guidem, které vzala řeka a dodneška je nikdo nenašel. Zanedlouho už jsme byli na silnici, kde jsme nasedli na bemo (dostali jsme místa vepředu, tak jsme mohli krásně vidět jak v autě už nic nefunguje, a nádrž s benzínem jsme měli pod nohama) a jeli do Wameny. Tam jsme se velice rádi s Alexem rozloučili a šli se ubytovat do nejlevnějšího hotelu ve městě, opět za 200tis.Rp. Původně jsme chtěli odpoledne ještě vyrazit na druhou stranu Baliem Valley, ale pak jsme to zabalili a prošli se jen tak po Wameně. Zašli jsme si na kafe s mlíkem a udělali velkou chybu že jsme se nezeptali předem na cenu. Za 2 obyčejné kávy (turky) s troškou mlíka chtěli 80Kč! Byli jsme z toho docela v šoku, a k večeři jsme si dali radši instatní nudlovou polívku za 6Kč :) Ještě bych zmínila, že v celém Baliem Valley je večer docela chladno, což jsme pocítili nejen při spaní ve stanu, ale i v hotelu, zvlášť po velice osvěžující studené sprše (teplou vodu už jsme nepotkali měsíce...).

Druhý den jsme vstali brzo, protože nám letadlo zpět do Sentani mělo letět v 7 hodin. Letiště se otevřelo až v 6, no a při pohledu na oblohu a na „čilý“ ruch na letišti nám bylo jasné, že v 7 opravdu nepoletíme. Neletěli jsme v 7, ani v 8, ba ani v 9... Cosi se začalo dít teprve až po dvanácté, no a naše letadlo odlétlo v jednu, tedy po šesti hodinách zpozdění. Co nás trošku trápilo byl náš navazující let do Manokwari, který nám letěl v 11 hod. Ve Wameně nás ubezpečili, že tento let má taky zpozdění, ale při příletu do Sentani ve 14 hod už jsme nedoufali, že by jsme mohli ještě dnes odletět. Já jsem čekala na baťohy a Tomík šel zjistit, jak to s tím naším letadlem vypadá. Jak ho u přepážky spatřili, tak mu vrazili do ruky palubní lístky, co už tam pro nás měli nachystané a proběhli s ním všecky brány až na letištní plochu, kde už stálo letadlo nachystané k odletu. Ještě zaběhli pro mě do příletové haly a běželi jsme do letadla. Naše baťohy byly ale ještě neznámo kde, což nás trošku trápilo. Týpek ze společnosti Merpati, se kterou jsme odlétali běžel zjistit, jak to s nima vypadá a my jsme se mezitím usadili na sedačkách. Celé letadlo se na nás dívalo nevraživě, že se jako kvůli nám zdržuje. Po chvíli přišel steward, že naše baťohy jsou ještě ve Wameně, jestli chceme teda letět bez nich, nebo radši až zítra. Bez věcí jsme nikam nechtěli, tak jsme se zase zvedli že vystoupíme. Než jsme došli ke schůdkám, tak došel ten první týpek, že je to ok, že už baťohy přeložili do našeho letadla. Tak jsme se zase vrátili zpátky na naše sedadla, no jak se na nás dívali ostatní spolucestující už ani nemusím popisovat....:)

Po příletu do Manokwari jsme zaznamenali zřetelný rozdíl v kultuře obyvatelstva - nějaký pán nás svezl zdarma z letiště a ještě s náma objížděl různé hotely, protože všude měli nepochopitelně plno. Po čtrvtém neúspěšném pokusu jsme se už vydali pěšky, ať se s náma pán nemusí zdržovat. Pomohl nám ale další týpek, co s náma obešel další 3 hotely, kdy až ve třetím měli pro nás místo. V Manokwari jsme nakonec měli jen 2 dny a 3 noci, tak jsme se je rozhodli využít k relaxaci. Druhý den jsme si zajeli na místní Pantai Pasir Putih (v překladu pláž s názvem Bílý Písek) a pěkně se tam vyčvachtali.

Byli jsme tam jediní běloši, tak místní zase chodili otravovat, jestli se s nima vyfotíme...

Večer jsme si našli ukryté místečko v blízkém lesíku, či spíše džungli a "ubytovali" se tam.

Druhý den jsme se vrátili na pláž a za všech sil odpočívali.

K večeru jsme se vrátili do Manokwari, a druhý den už zase putovali směr letiště a někam dále. Ale to si povíme zase příště :)