Papua - Pulau Biak

T: Po odpočinkovém výletě na Sulawesi jsme se celí natěšení vydali na tu “dobrodružnější“ část naší cesty a to na ostrov zvaný Papua. Tento mystický ostrov je známý především díky necivilizovaným kmenům, žijících v odlehlých a nedostupných částech tohoto hornatého území.

Na ostrov jsme se dostali letecky z města Makassar do města Sentani někdy označované jako Jayapura (větší soused bez letiště). Hned na letišti jsme citelně poznali rozdíl, protože místní obyvatelé jsou černí jak buty a jsou velice podobní černochům ze západní Afriky. Zuby nechty jsme se bránili všemožným vzdánlivě neplaceným službám, ale nakonec jsme přeci jenom podlehli nabídce jednoho černocha, který jakž takž uměl anglicky a nabídl pomoc při vyřizování povolení k pobytu (surat jalan), zakoupení dalších letenek atd a to vše za 60kč. Ze všeho nejdříve jsme se chtěli podívat do zajímavého a celkem dostupného místa zvané Baliem Valley, ale hned ze startu nás čekalo překvapení, když nám v kanceláři řekli, že mají lety vyprodány na další 4dny (letenky se opravdu nedají koupit na netu nebo zabukovat po telefonu). Protože se z města Sentani nedá dostat (pouze letecky) do moc turisticky zajímavých mist tak jsme se rozhodli jednat a překopat naše plány. V průvodci nás zaujal historicky významný a k tomu navíc překrásný ostrov Biak, který se nachází severně od ostrova Papua. Letenky byly k dispozici už na druhý den a nebyly za přestřelenou cenu tak jsme šli do toho.

Po jedné noci nuceně strávené v nezajímavém Sentani jsme se s tříhodinovým zpožděním (standartní odchylka) vydali do města Kota Biak ležícím na ostrově Biak. Hned po vystoupení z letedla jsme se docela zasmáli, protože místo klasického kruhového pásu na zavazadla tam byl asi 4m dlouhý rovný pás na který se na jedné straně házely zavazadla a na druhé straně padaly na zem. Smích nás ale brzy přešel, protože jsme zjistili, že lidé pohybující se kolem letiště jsou opravdoví šmejdi. Do města to bylo 2,5km a jezdili tam bema, ale žádný taxikář nás nechtěl vzít s ostatníma lidma za 5 000Rp. Jediné co nám dovolili bylo pronajatí celé dodávky za 50 000Rp! No 100kč za 2,5km jsme opravdu dát nechtěli takže jsme se do města v nesnesitelném horku vydali pěšky. Když jsme prošli bránou letiště a ušli asi 100m tak nám zastavilo bemo, že nás veme do města za přijatelnějších 20 000Rp, ale stejně byl řidič prolhaný, protože říkal, že pojedem 7km a jeli jsme jen 2. Po této zkušenosti jsme byli dost rozladěni a říkali jsme si, že to bude asi stát za prd, protože s takovým přístupem se nikam nedostanem ani nic neuvidíme. Další zklamání nás čekalo když jsme chtěli navštívit místní potápěčské centrum, uvedené v Lonely Planet. Na místě označeném jako potápěčské centrum jsme nic nenašli. Vydali jsme se tedy kousek pěšky na cestu kde jezdily bema do Bosniku. Netrvalo dlouho a už jsme se děli v bemu, které nás hodilo na tamnější pláž. Tam se nám to moc líbilo, protože to byla pláž s bílým pískem a navíc tam byly takové rošty se stříškama, na kterých se dalo ležet, případně i spát. Nejdříve jsme však shodili všechny věci a šli plavat. Voda byla opět teploty kafe tak jsme se tam rochnili a houpali na vlnách téměř do soumraku.

Večer jsme si udělali oheň a uvařili si večeři. Viděl nás tam přitom nějaký típek a byl zvědavej tak přišel s trochou dřeva a chtěl si povídat. Z naší omezenou znalostí Indonéštiny jsme si sice moc nepokecali, ale bylo to celkem fajn.

Druhý den ráno po probuzení jsme se jen svalili z roštu a odplazili se do vody, což působilo jako fantastické osvěžení.... to bych si nechal líbit i doma. Taky jsme objevili, že kousek od břehu jsou nádherné korály, tak jsme se tam zase několik hodin potápěli a pozorovali ten fantastický svět. Jelikož už jsme neměli moc vody, tak jsme se sbalili a vydali se zpět na cestu kde jsme chytli bemo, které nás hodilo k cestě do jeskyně Gua Binsari. Když jsme vystoupili, čekala nás ještě asi 2km dlouhá cesta po rozpáleném asvaltu. Již po cestě jsme viděli válečné trosky nabuzující dojem, že se zde kdysi odehrávaly zuřivé boje mezi Japonci a Američany. Před jeskyní se pak nachází muzeum a další artefakty jako zhořelé auta, zřícené letadlo, atd. Kousek od muzea se pak nachází vstup do jeskyně. Je známá tím, že zde při bomardování zemřelo bezmála 3000 japonců. Dodnes se v jeskyni válí rezavé roztřílené sudy.

Z jeskyně jsme se vydali zpět do Kota Biak na místní trh odkud jezdily bema do vesničky Korem, kde se mněla údajně nacházet pěkná pláž. Cesta trvala asi 40 minut a během ní jsme obdivovali místní pralesy a téměř vůbec nedotčenou přírodu. Když jsme vystoupili kousek od pláže tak jsme zjistili, že kolem nejsou žádné restaurace ani obchody, což byl trochu problém, protože jsme neměli moc vody. Domluvili jsme se tedy s jedním přihlížejícím, že mně na motorce odveze k obchodu a pak zpět. Lucka zůstala s baťohama na místě a pózovala místním pokukovačům. Pak jsme se již odebrali k pláži. Cestou jsme se ještě zastavili u pomníku tsunami, která se zde přehnala v roce 1996. Srovnala zde celou vesnici a zabila všechny co se vním nacházeli. Někteří místní lidé dodnes na pláž nechodí, protože jim připomíná zemřelé blízké.

Když jsme se dostali až na pláž, byli jsme docela zklamaní, protože pláž nebyla až tak „pěkná“ jak jsme čekali. Ale nebylo to tak hrozné :) L: No jo, už jsme tak zmlsaní, že když tam není azurová voda a bílý píseček, tak se nám to nezdá :)

T: tak jsme se vydali kousek dál kde nebylo moc lidí, a tam jsme si přichystali místečko pro stan. Mezitím se knám přichomítlo pár zvědavců tak jsme si snimi pokecali a nechali se poučit kde budem spát kde udělat oheň atd. L: Jen dodám, že na Papue opravdu anglicky nemluví skoro nikdo, a všecko zde uvedené "pokecání" se odehrává v indonéštině. Nevím, jestli už jsme se tolik naučili, nebo máme takovou schopnost empatie, ale už jim místy i rozumíme:)

T: Než jsme postavili stan tak jsme dostali hlad a tak jsme si řekli, že by nemuselo být špatné si koupit nějaké ryby od místních rybářů a udělat si je na ohni. Nebylo to ani těžké, stačilo říct jednomu černochovi co tam snáma kecal nejvíc a on vše zařídil. Taky nám udělali oheň, přinesli grilovací klacíky, vykuchali ryby a připíchli na oheň.

My už jsme si jen uvařili rýži a večeře byla na „stole“ :) . L: Jsme se pak museli shodnout, že mořské ryby jsou fakt nesrovnatelné s českýma, protože si nedokážu představit, že bych českou rybu z rybníka napíchla na klacek, bez jakékoliv úpravy a koření opekla a chutnala by tak skvěle.

T: Na rozdíl od pláže v Bosniku byla tahle pláž na druhé straně ostrova, tudíž vystrčena do Tichého oceánu, což způsobovalo obrovské vlny dopadající na pláž. Vlny způsobily, že voda byla zakalená, nebyly v ní korály a taky se tam ani nedalo vlézt, takže jsme se čvachtali jen na krajíčku, aby to tam snáma nešvihlo.

Po koupeli jsme se zalezli do stanu a odebrali se ke spánku. Bohužel já jsem se vyspal dost mizerně, protože třískající vlny mně vytrhávaly ze spánku a naháněly hrůzu. Něco nám oběma nedávalo klid spánku a skoro to vypadá, že smutný duch tsunami se pořád drži nad touto pláží. Ráno jsme se tedy zbalili a vyrazili vstříc místu kde se mněl nacházet obrovský útes plný korálů.

Cestou k „hlavní“ silnici jsme potkali dva srandovní lidičky s deštníkem co se přimotali a chtěli si povídat. Vyptávali se v co věříme a jestli jsme katolíci... no málem jsme se neudrželi od smíchu když nám řekli, že to jsou jehovisti... jako by těm z česka z oka vypadli. No pak nás čekalo taky nemílé překvapení, protože jsme se dozvěděli, že do naší cílové vesničky Korido se nemůžem dostat po cestě, na které jsme a proto se musíme vrátit zpět do Kota Biak a odtamtud si vzít bus. No už se nám do toho města moc nechtělo, ale co se dálo dělat. V městě jsme se již zorientovali rychle a našli autobus jedoucí do Korido. Co nás vždy trochu štve je to, že tyhle dopravní prostředky nikdy nejedou v určitý čas. Prostě tam stojí tak dlouho dokud se bus nenaplní a pak se jede. Takže i tentokrát jsme tam asi 2 hodiny čekali než se ta plechová krabice dala do pohybu. Cesta ale byla moc krásná. Autobus stoupal nahoru a pak klesal dolů, chvíli na pobřeží, chvíli ve vnitrozemí, takže jsme mněli možnost vidět opravdu nádherné scenérie. Taky jsme mněli radost, že místní lidé mají k přirodě vztah, nechcou kácet stromy, vypalovat pralesy atd. Z města Kota Biak do vesničky Korido je to asi 100km, tak jsme si mysleli, že pojedem asi dvě hodiny, ale to jsme se dost mýlili. Cesta místama úplně zmizela a jelo se po kamení, spousta mostů byla rozestavěná, takže se jezdilo po provizorních pontonech atd. Nakonec jsme do Korido dorazili až v podvečer (18 hodin) a byli celí zničení. Odtud jsme se chtěli dostat na nedaleký malý ostrůvek Pulau Rani, ale jelikož už byl večer tak už tam nic nejelo. To se nám moc nelíbilo, protože jsme nemněli moc času, takže jsme se rozhodli, že obětujem peníze a pronajmem si soukromou lodˇku za 500kč a mohli jsme vyrazit. Když už jsme nastupovali do lodě, tak nás čekalo nemilé překvapení, protože přišel nějaký típek v tričku a dožadoval se naší registraci na policejní stanici. Ukázalo se, že místní cajti vyžadujou speciální povolení nazývané Surat Jalan, přestože nás nikdo neupozornil ani to nebylo uvedeno v LP. Naštěstí to nebyli takoví hňupi jako jiní cajti tak se sněma dalo domluvit, přestože už Lucišek trošku ztrácela nervy :) L: Už mě tam fakt naštvali s tou jejich místní byrokracií, pomalu se venku dělala tma a oni si tam vymýšleli nějaká debilní povolení... Taky už jsem měla strach, že se na ostrov Rani ani nedostanem, že nás tam nepustí... T: Asi po půl hodině jsme již za tmy vyrazili vstříc rajskému ostrůvku. Malá lodička se pozvolna vypravila na moře a my jsme skočili do té krásy rovnýma nohama. Měsíc byl téměř v úplňku a osvětloval klidnou hladinu moře. Málem jsme spadli do vody jak jsme hleděli na korály míhajicí se pod naší loďkou. Byla to opravdu nádhera a my jsme se hned shodli, že tenhle výlet rozhodně stál za to. Z naší znalostí Indonéštiny jsme ani pořádně nevěděli kam jedem, pouze jsme řekli, že chcem odvézt na „bagus pantai“ krásnou pláž. Už zdálky jsme viděli, že nás děda u kormidla pochopil dobře, protože bílý písek se ve svitu měsíce odrážel už z dálky. Když jsme vystoupili, byli jsme fascinováni tichem a krásou, která nas obklopovala. Po další civilizaci zde nebylo ani stopy. Rozdělali jsme si stan pár metrů od vody a šli se čvachtat. Voda byla neuvěřitelně teplá, klidná a vítr jen lechce rozrážel vlhké a teplé klima. Udělali jsme si večeři a šli spát, protože jsme se těšili jak bude ostrov vypadat za deního světla. Bohužel naše plány překazila silná bouře, která se vnoci přihnala a pěkně rozdováděla moře. Ráno jsme si udělali snídani a doufali, že se počasí zlepší a mraky se rozutečou jinde. No trvalo to déle než jsme mysleli, ale povedlo se a my jsme si mohli plně vychutnat krásy tohohle ostrova. No je zbytečné popisovat jak jsme se tam procházeli a dělali blbosti, ale co musíme zmínit je místní podmořský život. Když nám jeden místní típek v Kota Biak vypravěl, že na tomhle ostrově je 10km dlouhý útes plný korálů a že nepotřebujem ani potápěčskou výstroj tak jsme mu moc nevěřili, ale museli jsme uznat. Chvíli trvalo, než jsme přišli na to kudma na útes vlézt aby jsme se nezranili o korály, ale povedlo se a my jsme se ocitli na jiné planetě. Všude kolem nás se rozprostíraly všemožné druhy korálů a nesčetný počet druhů živočichů. Ani v televizi jsem neviděl ryby podobných barev a tvarů jako tam a my se nemohli vynadívat.

Taky jsme tam vystříleli docela dost fotek našim podvodním foťákem, ale ten budem vyvolávat asi až v česku tak pak skočíme na pivko a uvidíte :) Bahnili jsme se tam tak dlouho, že ikdyž jsme byli namazání slunečním krémem s faktorem 50+ tak jsme se dost spálili. L: Večer jsme si pak udělali příjemnou "procházku" vodou kolem pobřeží a zhlédli západ slunce. Ani tomu ještě teďka nemůžu uvěřit, že jsme tam za celý den viděli jen pár lidí na loďkách a jinak měli celou tu nádheru jen pro sebe. Úplně jsme litovali, že tam nemáme alespoň ještě jeden den navíc.

T: Druhý den jsme si plavání a potápění zopakovali už jen ráno, protože jsme museli nabrat kurz Papua. Zbalili jsme si věci a šli podél pobřeží až dokud jsme nenarazili na loďku. Netrvalo dlouho a usmlouvali jsme si cestu do Korido tentokrát za 200kč.

Tam jsme se napapali, pak jsme pár hodin opět čekali a pak už jsme jeli. V městě Kota Biak jsme si nechtěli brát, žádný hotel taky proto, že nám letadlo odlítalo už v 6 ráno tak jsme se rozhodli, že půjdem na pláž a tam někde přespíme. Pláž jsme našli docela rychle, ale tu pláž nám byl čert dlužen, protože po celé délce byly rozestavěné baráky a nedalo se tam ani projít. Museli jsme jít až nakonec kde jsme si našli malé místečko v křoví a to jen díky tomu, že byl odliv. Celí zničení z těžkých baťohů jsme ulehli a spali aspoň trochu. Když kolem 4 zazvonil budík, byl už příliv a voda mi čvachtala asi 30cm od karimatky. Když jsme odcházeli zbalení voda zalila místečka kde jsme spali. No aspoň tohle nám vyšlo :) i když letadlo mnělo nakonec 3hodiny zpoždění a mohli jsme ještě dlouho spát.

A teď už hurá do srdce Papuy ;-)

 

Bonus foto mé nové vizáže ;-)