T: Sulawesi neboli dříve Celebes je dalším místem kam naše toulavé nohy zabloudili. Už tvar tohoto ostrova naznačuje unikátnost tohoto území. Tak jestli chcete čtěte dál a možná se dozvíte něco nového :)
Z Balikpapanu jsme letěli asi hodinu do metropole nyní známé jako Makassar, dřive Ujung Padang. Na nic jsme nečekali a chtěli se dostat co nejdříve do SengKangu, kde jsme se chtěli podívat na jezero Danau Tempe. Tato oblast nás zaujala tím, že se zde pěstuje Bourec Morušový (červík) z kterého se posléze produkuje hedvábí. K tomu, aby jsme chytli autobus jsme se nejdřív museli dostat na autobusový terminal Panaikang kde jsme si dali pěkně hnusný oběd s příchutí plesnivých nudlí a potom už hurá do přistaveného autobusu směr Sengkang. Asi po dvou hodinách čekání se autobus rozjel poloprázdný, což nás trochu překvapilo. Nicméně překvapení brzy opadlo, když během prvních třech kilometrů přistoupilo asi 15 lidí. V Lonely Planet je napsáno, že cesta trvá 4hodiny, pán v autobuse říkal, že 5hodin takže jsme si řekli, že to přetrpíme. No po 7 hodinách jizdy, už jsme mysleli, že se řidič spletl a místo Sengkangu jede do Brna. Celí zlámaní jsme se za tmy dopotáceli do hotelu Al Salam 2, kde už ani na recepci nikdo nebyl. Ale nakonec se podařilo a my se ubytovali v příjemném hotelu, připomínající brněnskou restauraci Havana. Posléze jsme si ještě skočili do města na večeři a těšili se co zítra uvidíme. Druhý den jsme se váleli asi až do 9, protože jsme si řekli, že po Kalimantanu budem relaxovat, nebudem nikam pospíchat a zkusíme šetřit a dostat rozpočet zpět do starých kolejí. Když jsme pak otevřeli dveře tak jsme málem vrazili do srandovního dědouška v kloubouku, který už tam netrpělivě přešlapoval už tak asi od 6. Kupodivu se představil a začal plynule anglicky vysvětlovat co všechno nám může ukázat a zařídit. (L: No už jsme se děsili co zase na nás vybalí za cenu, zrovna když jsme se rozhodli že budem šetřit...). T: Za cestu na jezero a ukázku výroby hedvábí chtěl 125 000Rp což bylo dosti výhodné, tak jsme kývli a po snídaní v hezkém hotelu Al Salam se pěšku vydali k řece kde mněl čekat člun. Když jme dorazili k řece tak nás čekalo zklamání, protože řeka byla skoro vyschlá a jak nám dědulínek zdělil tak ani v jezeře není moc vody. Nicméně skočili jsme do loďky a vydali se na průzkum. Když jsme proplouvali městem tak jsme se Luckou shodli, že je to nejznečištěnější řeka, kterou jsme zatím viděli. Břehy řeky lemovala souvislá vrstva všemožného odpadu. Cokoliv co už není potřeba se zde asi vyhodí do řeky.
Za městem jsme potkali srandovní rybáře co se plavili na pneumatikách a rozhazovali sítě:
Jak jsme se asi po 10 minutách přesvědčili tak v jezeře bylo opravdu málo vody, aby jsme byli přesnější tak tam nebyla žádná. Vše co z vody zůstalo bylo bahnivé dno, v kterém místní lidé pěstovali vše co je napadlo. Asi nejvíc kukuřice a melouny, které se zde ve velkém nakládaly a po řece odváželi do Sengkangu a odtamtud směr Makassar.
Když už se dál nedalo plout tak jsme vystoupili a šli kousek pěšky, aby jsme se podívali do místní boudy, kde žila nějaká rodinka.
Taky nám tam děda vysvětlil, že dřive tak nevysychalo, ale kvůli odlesňování okolních svahů koroze zapříčiňuje zanášení jezera. Vláda to prý chce zvrátit tím, že dno vybagruje (to je ale chytrej nápad… asi bych to přirovnal k česku kde chcou stavět přechod pro medvědy za 300mld.). L: No my prostě když jedem v období sucha, tak je to období extrémního sucha se vším všudy. Po procházce po “jezeře” jsme loďkou dojeli zpátky do města a chytli bemo, co nás zavezlo do oblasti kde se tká hedvábí. V bemu jsme opět seděli na půlce zadku a ještě ne na své a pod nohama měli všude kokosy. Vystoupili jsme a dědula se snažil najít dům, kde se zrovna tká hedvábí, aby nám ukázal přímo výrobu. Všude bylo ale ticho, tak vysvětloval, že je Ramadán (!), a lidi jsou unavení, tak spí (bylo kolem jedné hodiny odpoledne). Nakonec jsme ale přecijen dvě pracovité tkadlenky našli.
Překvapilo nás, že hedvábí není tak jemňoučká látka jak jsme mysleli, některé kousky byly docela hrubé. Po důkladné prohlídce tkaní jsme ještě navštívili místní obchod, kde už měli hotové výrobky.
Pak jsme se vrátili zpět do města, skočili na net kde nic nefungovalo a pak už jen tak odpočívali a relaxovali a po dlouhé době si v hotelu dali pivo. Další den jsme vyrazili dale do vnitrozemí Sulawesi. Nejprve jsme jeli kijangem (větší auto) do Lawawoi a tam přesedli na bus směr Tana Toraja. Když už jsem u toho, tak bych se tady zmínila o místní dopravě. Autobusy jezdí jen větší vzdálenosti, jinak se tady cestuje již zmíněnými dopravními prostředky – bemo, kijang, pete-pete jsou všechno taková větší auta nebo dodávky. Nemají žádný jízdní řád, prostě lidi přichází, sedají dovnitř, a až je plno, tak se jede. Efektivita je tak docela velká, ale někdy se stane, že člověk sedí 2 hodiny někde na terminal a čeká a čeká. Taky slovo “plno” má asi v indonézštině jiný význam než v češtině, protože třeba v autě pro 7 lidí to znamená, že se nevyjede dřív než jich tam sedí alespoň 12.
Tak abych se vrátila zpátky – do města Rantepao jsme dorazili asi v 5 večer, po celodenním cestování docela znavení. V hotelu se na nás vrhnul zase nějaký “průvodce” a vykládal nám, že zítra se v nějaké vesnici koná tradiční Toraja pohřeb a že nás tam vezme jen za 400 000Rp. No chudák chlapec nevěděl, že jsme češi a ne nějací blbí francouzi co mu hned zaplatí a pojedou. Tradiční pohřeb jsme sice vidět chtěli (Tana Toraja je tady těmi obřady docela proslulá), ale naše představa ceny byla trošku jiná. Ráno po snídani se objevil další průvodce, který nabízel ty stejné služby tentokrát za 500 000Rp. No neberte to, tisíc korun za půl dne. V hotelu spala nějaká postarší francouzka, která měla svého průvodce a zrovna ten den s ním taky jela na pohřební obřad, tak jsme se asi za 150 000Rp připojili k nim. Ani jsme nemuseli jet veřejnou dopravou, protože francouzka měla pronajaté celé auto, takže jsme se masňácky vezli už od hotelu. Dojeli jsme do vesnice Palawa, kde se konal obřad střední velikosti (záleží jak moc je rodina bohatá, jak velký obřad si může dovolit – čím větší obřad tím vice dní trvá, zabíjí se více býků a vice lidí příjde). I na tom nejmenším pohřbu se musí zabít alespoň jeden býk – Torajané věří, že bez obětování býka mrtvý nemůže přejít do dalšího života. Na místě lemovaném tradičními domečky se zvednutou střechou už se hromadili býci a nějaký pán tam něco vyřvával do mikrofonu.
Průvodce nám vysvětloval, že vybírají které býky zabijou a které půjdou jako dar církvi, governmentu a ještě někam. Poté proběhl nějaký bizardní modlící rituál, dědoušci tam huhlali do mikrofonu, šíleně se smáli a poté obešli všechny býky a ťukli na ně nějakou hůlkou. A pak to začlo. Pohladili býka pod krkem a velkým nožem ho tam řízli. Býk poskakoval kolem, krev mu stříkala z krku, no strašný pohled to byl. Tahle to postupně dělali se všema býkama. Někteří se jim utrhli a pobíhali kolem, bojovali o život a krev z nich sříkala na všecky strany. Jednou postříkala i kolemsedící lidi, což jim přišlo hrozně vtipné. No, pro nás opravdu nezvyklý obřad. Na konci tam všichni býci leželi mrtví na zemi v kalužích krve.
Později z býků stáhli kůži (no asi to nedělali poprvé - stáhnout jednoho býka jim zabralo asi 10 minut) a rozporcovali.
To už jsme si docela říkali, že jsme viděli dost a rozhodli se, že půjdeme. Šli jsme předat dar rodině a dostali jsme ještě oběd (rýži se zeleninou, rybou a kousek zauzeného masa z právě zabitého býka, a palmové „víno“). Po jídle už jsme popadli naše baťůžky a vyrazili (už sami) si trošku potrekovat po okolí. Krajina byla nádherná, ani jsme se nemohli vynadívat (a vynafotit).
Vybrali jsme si zajímavou trasu přes malé vesničky a skončit jsme ten den měli ve vesnici Batutumonga. Cesta nám pěkně ubíhala, vesničky byly všechny pěkné s tradičníma rohatýma barákama a čas od času jsme se zeptali na cestu dále. V jedné vesnici měli dokonce další pohřeb, nebo nějakou jeho část, bylo tam spousta lidí a pobíhajících býků. Koupili jsme si tam vodu a zeptali se na směr dále. Odpoledne jsme došli do větší vesnice, kde měli obchod a nějaká mladá slečna tam uměla anglicky. Ptali jsme se na cestu dále, ale vysvětlovala to nějak zmateně. Po konzultaci nad mapou jsme zjistili, že jsme ve vesničce s pohřbem špatně odbočili a jsme úplně jinde než jsme chtěli. No představte si to, my dva, co se ani v Praze neztratíme, si klidně zabloudíme na Sulawesi. No byli jsme na sebe naštvaní, ale rychle jsme vymysleli náhradní trasu, která taky byla docela dost zajímavá. Šli jsme ještě kousek po této nové trase a po chvíli jsme našli pěkné schované místečko, tak jsme rozbalili stan a uvařili si večeři. Další den jsme pokračovali v chůzi, zase moc pěknou krajinou. Tomíka v noci nějak bolela hlava, ale ráno to bylo lepší, tak jsme doufali že to byla jen lehká dehydratace. Opět jsme potkali vesnici, kde zrovna probíhal pohřeb, a představte si, že tam prodávali celkem chladné pivo. Po vypití dvou lahví Tomík zahlásil, že jeho nemoc je vyléčena :-D Z vesničky nás cesta zavedla na obrovské terasovité rýžové pole.
Šlo se tam dost pomalu, a na slunku po pivu docela ztěžka. Ani jsme moc netušili, jestli jdeme dobře... Nakonec jsme po hodině motání po políčkách (vzdušnou čarou vzdálenost asi 300m) dorazili do vesničky Likulambe. Tam nám potvrdili, že jdeme dobře a nasměrovali na další cestu. Zeptali jsme se, jestli je tam někde obchod nebo restaurace, kde by jsme mohli koupit něco k jídlu, a oni nás hnedka pozvali dovnitř, že nám dají jídlo. Dostali jsme rýž a vepřové maso, no teda popravdě to byl spíš špek a ještě i s kůží. Kdo mě zná, tak ví, že tlusté maso moc nemusím, natož kůžu, ale řeknu vám, že mi ta suchá rýža se špekem tak chutnala, no jen to do mě padalo:) Asi to bylo tím, že jsme od rána nic nejedli a už byly asi 2 hodiny (a nebo tady mají prasata lepší špeky☺). Po jídle jsme dostali ještě místní Toraja kávu. Chtěli jsme jim oběd zaplatit, ale nic nechtěli. Jen se s náma všichni chtěli vyfotit, byli jsme totiž první bílí turisti v jejich vesnici:) Dál cesta vedla pořád do kopce. Před náma se zdvíhaly vysoké hory a nám začínalo být jasné, že je budeme muset přejít. Nakonec jsme vyšli nahoru, celí zničení. Výhled cestou nahoru ale stál za to.
Na druhé straně hor jsme šli kousek dolů a pak jsme si našli místečko na přenocování. Tomíkovi nebylo nejlíp, znovu ho bolela hlava a ležel tam chudák jako lazárek. T: Když jsme dorazili na místo přespání, únava na mně dolehla na tolik, že jsem se vyvalil na karimatku a nemohl jsem se ani pohnout. Lucišek byla tak šikovná, že postavila stan, rozdělala oheň a uvařila večeři. Já jsem tam jen ležel a nechápal jsem co se to se mnou děje. V noci jsme velmi silně pocítili, že jsme na horách. Nejenom, že jsem mněl silnou zimnici z vysoké horečky ale i tamní počasí nás donutilo obléct si všechno co jsme sebou mněli. Spali jsme dokonce i v pláštěnkách aby jsme si co nejvíc udrželi teplo. Ráno jsme se rozhodli, že se nedá nic dělat a musíme zkrátit cestu a jít rovnou do Rantepao, kde jsme mněli většinu léků a kde by byl případně k dispozici doktor. Po super snídani v podobě rýže jsme se vydali po poměrně dobré cestě do vesnice Batutumonga. Cestou jsme viděli spoustu zajímavých věcí. Napřiklad jsme poprvé viděli jak roste káva, hroby vysekané do skály, nádherné vyhlídky do údolí atd.
Kousek za vesnicí Batutumonga jsme chytli auto, které nás za rozumnou cenu odvezlo do Rantepao. Tam jsme si nejdřive skočili na posilující večeři v podobě opékaných brambor a kuřete a pak jsme pospíchali zpět na hotel, kde jsme se nadopovali paralenem a odpočívali. Druhý den už mě ale i Lucce líp, ale stejně jsme zůstali celý den v postali a potili se. Další den už nám bylo hej, tak jsme se rozhodli, že si pronajmem motorku a objedem celé okolí. Chvíli trvalo než jsem se stím šíleným mopedem sžil, ale stálo to zato, protože jsme projeli snad každou cestu v Toraji. Nejdřív jsme jeli na jih do vesničky Londa, kde jsou hroby v jeskyních. No vypadá to zajímavě, ale tak nějak jsem se s touto ideou nesžil.
Po Londu jsme se proháněli kolem dalších a dalších podobných hrobek, až jsme dorazili na místo, kde se pohřbívají děti. Věřte nebo ne, pohřbívají se tam do stromů.
Po tomto šíleném posmrtném představení jsme se s radostí zastavili u takové malé restauračky, kde byl dětský orchest hrající na bubny a bambusové nástroje. Musím říct, že to bylo docala zajímavý výkon co předvedli. Taky nás tam pohostili teplým mlíkem a nějakýma hovínkama obalovanýma v zrní (L: Ptali se nás jestli si dáme čaj nebo kafe, chtěli jsme kávu s mlékem, přinesli jen teplé mléko, co na to říct:)...).
T: Po tomto krásným odreagování jsme si to nechtěnou obklikou namířili zpět do Rantepao, kde jsme se dobře najedli a odpočinuli si. Lucišek ještě nemněla dost, tak jsme se ještě jeli podívat na sever, do míst kde jsme dříve trekovali. Po cestě zpět jsme se taky zastavili na odlehlejší cestě, kde se Lucka učila řídit motorku :) Ze začátku to trošku drcalo ale zachvíli sklidila obdiv i místních pozorovatelů. Zpět do hotelu jsme dorazili minutu po dvanácté, protože poslední kilometr začlo pršet. Nicméně jsme stejně byli rádi, protože sotva jsme zavřeli dveře hotelu spustil se tropický déšť v kterém by ta motorka snad ani nejela. Další den nám znova nebylo úplně nejlíp tak jsme opět zůstali celý den na pokoji a dělali blbosti. Taky jsme si večer chtěli koupit lístek zpět do Makassaru, ale se zděšením jsme zjistili, že všechny autobusové společnosti jsou vyprodány minimálně na jeden den dopředu. Nezbylo tedy nic jiného než si nechat neplánovanou přestávku a zůstat v Toraji ještě skoro dva dny. Když jsme celí natěšení a nedočkaví vyrazili s Rantepao do Makassaru tak nás čekalo docela nemilé překvapení, protože asi po hodině autobus zůstal stat uprostřed ničeho a dál to nejelo. Podle toho co jsme pochopili tak mněli něco z chladičem. Naštěstí asi po hodině klepání a dolívání vody se autobus zase rozjel a kupodivu z menšíma přestávkama dojel až do Makassaru. Tam jsme na nic nečekali a skočili do prvního volného Kijangu a namířili si to směr Pantai Bira, kde byl náš poslední cíl na tomto ostrově. Cesta tam trvala asi 6 hrozných hodin a už jsme toho mněli fakt dost. (L: Už jsem si říkala, že jedeme k moři jako z Česka, taky celou noc a půl dne busem...). T: Nicméně brzo se nám zlepšila nálada, protože jsme si našli pěkné a levné ubytování a jak se ukázalo tak Pantai Bira (pláž Bira) bylo opravdu pěkné místo. Voda byla opět křišťálově čistá a bílá barva písku dodávala místu opravdu romantický nádech. Škoda jen, že už tam byly dost poničené korály. Rybáří totiž vyměnili sítě za dynamity a pěkně to tam masírujou. Asi nemá moc cenu se tady rozepisovat, protože jsme se tady dva dny jen opalovali, rochnili, potápěli, cpali se naprosto fantastickýma a ultimátníma rybama atd.
Snad jenom ještě zmíníme, že pohybovat se na pláži mezi místníma je dost oříšek, protože si nás chtěl naprosto každý vyfotit. Až nás to dost otravovalo…
Na této plážičce jsme si spravili tělíčka i dušičky a vydali se zpět do Makassaru odkud jsme letěli na další dobrodružnou část našeho výletu. Příště se snáma můžete podívat do místa kde se eviduje již přes 200 různých lokálních jazyků a kde né všechny kmeny byly dosud zaevidovany. Pokud kouknete na mapu tak na to určitě příjdete….
Bonus fotky:
Takhle vypadají místní benzínky... :)
Drsní motorkáři...
U silnice se suší kakaové boby. Btw, místní mají naléhavou potřebu všecko (rýži, kafe, kakao,..) dávat sušit co nejblíže k silnici. Asi jim ještě nikdo nevysvětlil, že zplodiny jsou škodlivé.
.... Pozdrav pro kolegy z koralu vyplavenych na plazi :)